Zamysleme se společně nad prvním čtením: „Bratři! I vy jste byli kdysi odcizeni (Bohu) a s ním pro svoje smýšlení a špatné skutky znepřáteleni. Ale teď on (i s vámi) obnovil dobrý poměr skrze (Kristovo) lidské tělo vydané na smrt. To proto, abyste byli před ním svatí, neposkvrnění a bezúhonní.“ Sv. Pavel vyjadřuje ve svém listě realitu života pohanů, kteří žijí odcizeni Bohu. Odcizeni a nepřátelští s Bohem jsou dvojím způsobem. Svým smýšlením, které je v protikladu s tím, co a jak myslí Bůh, a také svými špatnými skutky. Bůh se nepřihlásí k člověku, který špatně smýšlí a páchá zlo. Špatná myšlenka, kterou člověk v sobě záměrně živí, může být stejnou překážkou spojení s Bohem jako špatný skutek. Problém odcizenosti člověka Bohu řeší Bůh sám a to smrtí svého Syna v těle. Bůh sám v Kristu smířil člověka se Sebou, sám člověk by to nedokázal. Smír člověka s Bohem spočívá i v tom, že Ježíš naplnil Boží očekávání ohledně člověka. Ježíš i jako člověk se stal dokonalým obrazem Boha. Bůh od každého člověka očekává, že bude jeho obrazem, že bude Bohočlověkem, tedy člověkem, který je ve svém srdci podstatně sjednocený s Božím Slovem a přebývá v něm Duch Svatý. Boží Slovo a Boží Duch nám dává tuto hodnost.
Apoštol říká, že tento velký zázrak přeměny a smíření se odehraje v nás a s námi: „Jen musíte vytrvat ve víře, opřeni o pevné základy, a nesmíte se nechat odvrátit od naděje, (kterou vám přineslo) evangelium, jak jste ho slyšeli a jak bylo kázáno všemu tvorstvu pod nebem, a já, Pavel, jsem se stal jeho služebníkem.“ Upevnění ve víře a nesmíme se nechat odvrátit od naděje evangelia. Naděj je kotva, kterou se můžeme upevnit na rozbouřeném moři. Určuje směr našeho duchovního úsilí. Apoštol Petr říká, že Bůh v nás probudil „živou naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých“.
Podívejme se nejprve, co je beznaděj, abychom lépe pochopili, co je to živá naděj, ke které jsme povoláni? Beznaděj je jakási duchovní kapitulace. Kapitulace před skutečností takovou, jaká je. Nejsme šťastní, ale jaksi nešťastně a zoufale vyrovnání. Vyjádříme to slovem: „S tím se už nic nedá dělat!“ Beznaděj zastavuje každý pohyb a každou snahu. Sv. Petr říká, že Bůh nás vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých znovuzrodil pro živou naději. Sv. Jan říká, že „každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, jako je on čistý”. Naděje je motorem duchovního života. Naděje je hnací silou života. A tato naděje je dokonce živá, samá v sobě mě sílu vzrůstu. Bůh ji potvrzuje i tím, že nám dává účast na svém Duchu.
II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium prohlašuje, že blahoslavená Panna Maria záři „putujícímu lidu na jeho pozemské pouti jako znamení bezpečné naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně“. Když totiž církev medituje nad úlohou Panny Marie v dějinách spásy, často ji nazývá „naše naděje“ a „matka naděje“. Panna Maria ve svém pozemském životě ustavičně živila „ctnost naděje“, celou svou naději vložila do Pána a v naději očekávala a vírou počala Syna člověka, kterého předpověděli proroci. A ve svém Nanebevzetí se stala „nadějí věřících“.
Zakončím slovy a přáním apoštola Pavla: „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích,…“ (Ef 1,17-20)