7. Velikonoční úterý
Pokračujeme v podmínkách plodného svědectví.
5) Pátou podmínkou je modlitba. Třeba se modlit za všechny lidi, kteří ještě nezakusili štěstí, které způsobuje poznání Krista a jeho přijetí. Nejprve je třeba se modlit za ty, které známe. Mám v rodině kohosi, kdo ještě neuvěřil v Krista, nebo na pracovišti, ve škole, na studiích jsou kolegové, kolegyně. Jako křesťan nemůžu být lhostejný k tomu, že druhý člověk nezná Krista. Proto každý známý člověk, o kom vím, že ještě nepřijal Krista, je pro mě jakoby závazkem k modlitbě za něho.
Musím při tom dodržet určitou posloupnost. Nejprve musím pracovat na tom, aby se oživila moje rodina, můj dům, moji spoluvěřící, teprve potom můžu usilovat o oživit nevěřící, za které se můžu a mám modlit.
Potom se začnu modlit za ty, které osobně neznám, ale o kterých jsem slyšel, četl – a to je velké množství lidí.
Modlím se za ty, kteří mají jiným ukázat cestu ke Kristu skrze své svědectví. Modlím se za to, aby jich byl dostatek a aby měli odvahu vydávat svědectví, neboť modlitba je jediným způsobem, kterým lze ovlivnit Boha.
Víra je dar Ducha Svatého a je třeba ji vyprosit. Bůh očekává, abychom ho prosili. Modlitba je tedy pro nás jediným dostupným prostředkem, kterým můžeme ovlivňovat fakt přijímání Boha člověkem.
6) Šestá podmínka je obsažena v misijním příkazu: „Jděte a učte!” Tato podmínka říká, že máme sami vzít iniciativu do svých rukou, nečekat až lidé přijdou k nám, nesedět doma a čekat, až mě někdo přijde navštívit a tehdy mu něco povím o Pánu Ježíši: „Nikdo nepřišel, nuže nebyla šance k ohlašování evangelia. “
Vždyť evangelizace je čímsi dynamickým, je vlastně chozením. Když se podíváme na Pána Ježíše v evangeliu zjistíme, že jeho život je ustavičným putováním. V některých filmových zpracováních Pán Ježíš stále spěchá, stále je v pohybu. To je vlastně to „jděte“ samého Pána Ježíše. On sám jde, učedníci jdou, potkávají různé lidi, využívají každou situaci, která se vyskytne, aby mohli svědčit. Vždyť i Ježíš při každé příležitosti učí, hlásá Evangelium.
To chození nemusí být náhodné, může být promyšlené, může být jaksi naplánované, nemusí být zcela náhodné: „Vyjdu si na ulici a budu si prostě chodit.“ Mohu přece naplánovat systematické chození z domu do domu a ve studentském domově od pokoje v nejvyšším patře v levém rohu.
(Tyto materiály, které zde podávám jsou zpracovány myšlenky P. Blachnického, zakladatele hnutí „Světlo a život“ nebo jinými slovy „Oáza“. Dávám je sem proto, že jsou moudré a sám se modlím za to, aby ve mně byla taková míra Kristovy lásky, abych to dokázal, ne jakoby přinucený zvenčí ale vedený vnitřní nutností asi tak jako apoštolové, kteří se bránili: „My nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli!“ Takže i když to sám pro svou narušenost zatím nedokážu, ale modlím se za to a věřím, že to Ježíš ve mně ráz způsobí. To jen jako vysvětlení, abyste si nemysleli, že už jsem tak dokonalý. )
7) Sedmá podmínka doplňuje šestou: „Jděte s láskou.” Sv. Pavel říká: „Láska Kristova nás pohání.” Je to velmi důležití doplnění, neboť často když chceme jít, máme rozličné komplexy, vzdory, obáváme se, že budeme lidi obtěžovat. Dokonce se i sami sebe ptáme, jestli vůbec máme na to právo.
Pokud nás bude doprovázet vědomí, že konáme dobro, odpor zmizí, protože láska dává právo. Jdu druhému podat ruku, zanést mu radostnou novinu, přinést mu radost, ukázat cestu ke štěstí, jaký tedy ještě můžu mít odpor?
Pokud váhám, pokud mě něco zdržuje, tak se podobám člověku, který vidící tajícího se ptá, jestli mu má pomoci. Uvažuje nad tím, jestli mu má pomoc. Možná se chtěl utopit a možná se chce sám zachránit. To je absurdnost! Přece v takové situaci není třeba váhat, člověk je viditelně v nebezpečí, nuže je třeba mu pomoci. Tak je tomu i v evangelizaci.
Pokud mám čistý úmysl, pokud jdu z lásky, tak veškerý odpor musí zmizet. Budu ještě více svobodný, pokud budu mít vědomí, že to ne moje láska, ale láska samého Boha se v tom projevuje, že to Kristus jde skrze mě, posloužit si mýma rukama, mými ústy, tedy dávám mu sebe jako nástroj, jako nástroj lásky .
8) Osmá podmínka je zároveň praktickou radou: „Svědčit o Ježíšovi“, to znamená, nekroužit daleko od něho, nezačínat rozhovor od jiných témat, abychom si nejprve kohosi naklonili. Třeba mluvit přímo bezprostředně, protože lidé na to čekají.
Někde je takový zvyk, například. u Japonců, že když se ke komusi přijde na návštěvu, tak dříve než se začne mluvit o tom, proč jsme přišli, je třeba nejméně tři hodiny mluvit zdvořilostně o všem jiném, teprve potom na aktuální téma. U nás to není nutné. Někteří si myslí, že kohosi přiblíží ke Kristu skrze filozofii nebo jógu.
Jistý profesor, znalec jógy, řekl: „Skrze Jógu lze kohosi za 30 let přivést ke Kristu, pokud to stihnu, pokud budu ještě žít.“ To jsou všechno cesty okružní a zatím vidíme, že když Kristus přichází, tak najednou zasahuje. Padá jedno slovo a trefí na jádro věci. Člověk najednou přežije otřes, postaví se před podstatný problém.
Kdysi se před Kristem objevil člověk jménem Nikodém a začal svůj rozhovor: „Mistr víme, že jsi přišel od Boha…..” Kristus mu na jeho zdvořilostní oslovení vůbec neodpovídá, ale hned začíná k jádru věci: „Amen, věru říkám Ti, pokud se někdo znovu nenarodí, nemůže spatřit Boží království“, tedy najednou uvádí podstatné téma a nekrouží kolem.