Dnešní evangelium hovoří o dobrém zvyku, který zachovával i Pán Ježíš. „přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal (z Písma).“ Podle svého obyčeje vešel v sobotu do Synagogy a vstal, aby četl. Je dobré denně se kontaktovat se Slovem Božím, ale přece zvláštním způsobem je k tomu určen právě den sváteční. Tento den by měl, výrazněji než jiné, patřit modlitbě a četbě Písma svatého. Modlitba na jedné straně a čtení Písma na druhé straně tvoří jakési duchovní dýchání, nebo jakýsi dialog. Projevem duchovního života je rozhovor s Bohem. Tedy nejen k Bohu v modlitbě volat, ale i poslouchat Boha v Písmu svatém. Jedině tehdy nás Bůh vyslyší, když i my vyslyšíme Jeho. V Písmu svatém jsou zjeveny všechny podmínky, za jakých nás Bůh slyší a vyslyší.
Pán Ježíš se snaží přetlumočit a vyložit přečtené Slovo Boží svým blízkým. A toto by mělo být zvykem v každé křesťanské rodině. Podělit se svým duchovním poznáním s manželkou, s dětmi, abychom je učili způsobu božího myšlení a ne chytrosti tohoto světa.
Všimněme si další maličkost. Když Ježíš držel v ruce svitek, tak určitě neměl v ruce novozákonní text ale Starý zákon. Starý zákon se často v našem katolickém prostředí podceňuje a zapomínáme na to, že prvotní církev vyrostla do své krásy ve formaci starozákonních textů. Měli v rukou Starozákonní svitky a před sebou živého Ježíše a jeho hlásání. Ježíš je klíčem k pochopení starozákonních textů.
Písmo Svaté až tehdy začíná být účinné, když si člověk uvědomí, že to Slovo je určeno osobně jemu a že se týká právě dneška. Tak jako Pán Ježíš cituje: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Je třeba usilovat o to, aby se i dnes a každý den splnila alespoň částečka Božího Slova v našich životech. Toto jsou tak zvané kroky víry. Sv. František se snažil ihned to, co teoretický znal z Písma, naplnit praktický skutkem. Píše se o něm, že jednou když četl evangelium o víře, která horu přenese, ihned zvolal: „Kde je ta hora, chci ji přenést!“ Pán Ježíš mu tehdy odpověděl: „Tou horou je tvé pokušení.“
Pokud se o toto snažíme, pak nastoupí síla kázání a objeví se i Slovo milosti. V opačném případě je účinek jeho kázání nepatrný. O Pánu Ježíši slyšíme: „Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst.“ Když člověk nejprve dělá, to co druhým káže, jeho slovo dostává závlahu Boží milosti. Sám Bůh se hlásí k jeho hlásání.
Sv. Pavel takto charakterizuje své hlásání: „Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.“ Ukřižovaný Kristus to je celá pravda potřebná k naší Spáse. To je výpověď o Boží lásce vůči nám. Při hlásání evangelia, máme používat ukřižovaná slova. Tak jak byl Ježíš na kříži zbaven svých pěkných šatů, tak i naše slovo hlásání musí být zbaveno všeho patosu a nadsázky. Musí to být upřímné slova, která vycházejí z poznání Boha i sebe, Boží velebnosti i vlastní bídy. Jen upřímné slovo může vyvolat spasitelný neklid, který člověka může i bolet. Boží Slovo je ostřejší než dvojsečný meč. Přítomnost Boží pravdy může bolet, ale je to spásná bolest, kterou když přetrpíme najdeme cestu Spásy. Sv. Augustin říká, že člověku se nejprve může zdát, jakoby Boží Slovo bylo nepřítelem jeho duše, a až později pochopí a zjistí, že je příčinou jeho Spásy.
Sv. Bernard říká, že: „Duše hledá Slovo, s kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, s nímž by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“