Dnešní evangelium nám ukazuje jako k Ježíši přicházejí farizeové a zákoníci s výčitkou: „Janovi učedníci se často postí a konají modlitby, stejně i učedníci farizeů, ale tvoji jedí a pijí.“ Je to skutečně oprávněná otázka, protože půst je prostředek, který člověku pomáhá v duchovním životě a vidíme, že všechna náboženství ho znají a uznávají. Víme z evangelia, že i sám Ježíš se postil 40 dní a 40 nocí na poušti. Tedy prošel tvrdou zkouškou půstu a nebyl proti této osvědčené praxi. V dnešním evangeliu Ježíš nevystupuje proti půstu. Chování apoštolů, které hájí, se týká pouze toho zvláštního a mimořádného času, který prožívali apoštolové v době Ježíšova pozemského života.
Smyslem půstu je totiž přiblížení se k Bohu. A protože se v osobě Ježíše sám Bůh přiblížil k lidem, naplnil se cíl půstu a dokonce apoštolové tím, že následovaly a poslouchali Vtělené Boží Slovo, se v nejhlubším smyslu slova postili, ne od chleba, ale od vlastní zvrácené vůle. V konečném důsledku je půst poslušností vůči Božímu Slovu. Půst od jídla by v této konkrétní situaci byl krajně nepatřičný a vypadalo by v to jako snaha postit se na svatební hostině, což by bylo vrcholně směšné a urážející: „Můžete nutit hosty na svatbě, aby se postili, dokud je ženich mezi nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a v těch dnech se potom budou postit.“ Můžeme říci, že my žijeme v době, kdy ženich vystoupil na nebesa a očekáváme jeho druhý příchod a proto duchovní i fyzický půst znovu nabývá smysl. Vyjadřuje naši touhu po Ježíši, touhu po jeho druhém příchodu, ale i po jeho stálém příchodu ve svátosti oltářní.
Církevní otcové říkali, že přikázání půstu je tak staré jako sám svět. První přikázání, které Bůh dal člověku v Ráji, bylo přikázání postit se (srov. Gen 2,17). Už v ráji bylo lidem dáno přikázání zdrženlivosti, aby nejedli ze stromu poznání dobra a zla. Nebylo to přikázání absolutního půstu, protože ze všech stromů v ráji mohli jíst, ale toto přikázání se týkalo jediného stromu, stromu poznání dobra a zla. Půst je zde chápán, jako moudré sebe omezení v zájmu sebe zachování.
Sv. Bazil říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni, budeme se postit, abychom znovu mohli do ráje vstoupili.“ Takový půst je předpokladem našeho tělesného i duševního zdraví. Člověk nemůže beztrestně do sebe naházet všechno, co vidí a nač má chuť. Jsou věci dobré, ale existují i věci škodlivé a tím se musíme ve vlastním zájmu bránit. To se netýká jen těla a pokrmů, ale i duše a mnoha škodlivých knih, časopisů, filmů a programů. Především jde o půst od hříchu. A často, i při užívání dobrých věcí, je třeba zachovat míru. Lidé, bez míry užívají televizi i PC a nakonec to končí infarktem nebo porážkou. Tedy již po přirozené stránce potřebujeme ke zachování svého života sebezapření.
Člověk se v ráji prohřešil jedením, nyní získává spásu a společenství s Bohem skrze Eucharistii. Svatým přijímáním máme udělat v sobě jakýsi převrat. Po dědičném hříchu se všichni rodíme ve zvláštním stavu. Na trůnu našeho srdce sedí naše Ego. K němu se upínají všechny naše touhy a snahy. Často je předmětem našeho zbožňování. Žijeme sami pro sebe, podle své vůle a jen ze svých sil. Děláme si, co se nám zachce a kupodivu nejsme šťastní. Proč? Neboť toto není naše původní přirozenost a naše určení. První lidé v Ráji prožívali něco jiného. Bůh jim při Stvoření vdech Dech života. V tomto Dechu jim vložil do Srdce své Slovo – svého jednorozeného Syna. Na trůnu jejich srdce vládlo Boží Slovo. Dokud v jejich srdci rozhodovalo Boží Slovo, prožívali v sobě přítomnost Ducha Svatého, jak svou blaženost. Nevěděli co je to deprese.
Proto je třeba, přijmout Ježíše jako svého Pána. Rozejít se s hříchem. Vyznat, vyloučit hřích tak, jak ze sebe vylučujeme všechno to, co nemůže být použity pro stavbu našeho těla a není ani zdrojem energie. A k tomu se už nevracíme, ale co nejdříve to spláchneme. Je třeba vydat svůj život Ježíši. Vydat se Ježíši, vydat se za Ježíše. Přijmout ho jako svůj Život. Uvolnit trůn srdce pro Boží Slovo. Toto je smysl každého sebezapření i smysl půstu. Bez tohoto základního zapření sebe každá askeze ztrácí svůj smysl.
Ranní církev půst praktikovala ve středu a v pátek, jako vzpomínku na Kristovo zatčení a umučení. Ve středu a v pátky a v postní době se jedlo jen od 15,00 hod. Postem křesťané vyznávali, že tu Spása ještě není tak, aby jí byly zcela proniknutí. Pro křesťany byly postní dny, dny větší bdělosti pro Boha. Nazývali je podle vojenských hlídek „stationes“. Toto vojenské chápání postních dnů nacházíme i ve výroku papeže Benedikta XIV, který řekl: „Zachovávání Velkého půstu je závazkem našeho duchovního vojska. Jím se rozeznáváme od nepřátel kříže a Ježíše Krista. Pokud se ono uvolní, stane se to na škodu Boží slávě, na potupu katolického náboženství, ke zkáze křesťanských duší. A netřeba pochybovat, že tato nedbalost se stane pramenem mnoha katastrof pro národy, mnohé pohrom ve veřejných záležitostech a mnoha neštěstí pro jednotlivce.“
Dnes opravdu prožíváme to, co předpověděl papež Benedikt XIV. Alespoň v západním křesťanství ustupujeme od půstu. Bojíme se obtíží, které způsobuje půst. Ale nezapomínejme, že Boha můžeme a máme milovat i za cenu našich potíží. Boha máme milovat nade vše, více než sebe a když to začneme praktikovat např. i občasným postním dnem, Bůh se nedá zahanbit.
Sv. Jan Zlatoústý říká: „Půst těla je pokrm pro duši. Není možné, aby oheň hořel ve vodě. Nelze pokání bez půstu.“
Sv. Atanáš tvrdí: „Poslyš, co způsobuje půst! Uzdravuje choroby, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, odhání zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a postupně člověka přivádí před Boží trůn. Velkou silou je půst a vede člověka k velkým úspěchům.“ Půst posvěcuje tělo a ono se stává prostupným pro Božího Ducha. Člověk patří Bohu nejen duší ale i tělem. A pokud se chceme otevřít Bohu, musíme začít tělem. Pokud chceme patřit Bohu, musíme to i tělesně cítit. Půst posvěcuje tělo a postupně člověka vede před Boží trůn.
Možná si řekneme, co zmůže můj půst proti zlobě celého světa? Nezapomínejme, že na počátku zkázy stal jeden člověk, kteří se nepostí. Sv. Pavel v listě Římanům: „Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ Toto je moc každého jednoho. Můžeš začít od sebe a přece můžeš tímto nenápadným způsobem zachránit mnoha.