„Synu, dělej své práce v skromnosti a budeš milován bohulibými lidmi.“ Boží Slovo nás dnes vybízí k skromnosti, pokoře a tichosti. Pokud jsme dobře poslouchali, k témuž nás vybízí i verš před evangeliem: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Rádi bychom, ve své lidské domýšlivosti, dělali jako Ježíš „Velké Boží Skutky“. Ale Pán Ježíš od nás především žádá, abychom ho následovali v tichosti a pokoře srdce. Bůh se zjevuje jako Tichost a Pokora a přitom Všemohoucnost. Absolutno, které je základem všeho, co existuje, je také Pokorou.
„Čím si větší, tím více se pokořuj (buď pokornější) a před Pánem nalezneš milost.“ Pokora přivede do duše Boží milost, Boží zalíbení. Nejde o ledajakou pokoru, ale o pokoru srdce. Známe i hrbatou pokoru. Člověk se může svým tělem klanět až po zem a přece nemusí mít pravou pokoru. Pravou pokoru nám ukazuje sv. Jan Křtitel. Když uslyšel, že Ježíš přišel, ačkoli sám byl velmi populární a mnozí jeho současníci si o něm mysleli, že je mesiášem, přiznal a nezapřel: „Já nejsem mesiáš!“ A na konto Pána Ježíše řekl: „On musí růst a já se musím menšit!“ Toto je životní program každého křesťana.
V křesťanství nejde o rozvoj našeho sobeckého ega, ale o vzrůst Krista v nás. Jde o to, abychom Krista přijali, jako svého Pána a Spasitele, a dovolili mu v sobě růst, skrze snahu o poslušnost Božímu Slovu. Kristus žije v nás, když uskutečňujeme Boží Slovo. Toto je smysl každé mše sv.. Otevřít se Kristovu Slovu, nebo otevřít se Bohu, skrze jeho Slovo. Souhlasit s Božím Slovem a přijmout Ježíše v Slově i ve Svátosti. Pokud člověk nepřijímá Ježíše ve Slově a ve Svátosti, není skutečně pokorný, ale stále žije v zajetí svého hříšného ega.
„(Mnozí jsou vznešení a slavní, ale on tichým zjevuje svá tajemství.) Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.“ Pokora je Pravda. A Ježíš je také Pravda. Pravda o Bohu i o člověku i o jejich vzájemném vztahu. A tato Pravda obsahuje dvě skutečnosti: Na jedné straně je to pravda o naší hříšnosti, ale na druhé straně je to poznání Boha, jeho dobroty a Velkých věcí, které v našich životech způsobil a způsobuje. Skutečná pokora se v člověku objevuje, až když poznává Boží Velebnost. Je to jakási spontánní reakce, čisté lidské duše, na Velebnost Boha
Boží Slovo nás varuje i před opačnou možností: „Pro ránu domýšlivce, není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. (Na rány pyšných není léku, protože křoví hříchu v nich zapustí kořeny a neuvědomí si to).“ Dokud je člověk pyšný, neexistuje pro něj pomoc. Proč? Neboť základní pýcha spočívá v tom, že lidské ego sedí na trůnu srdce a člověk svůj život Kristu nepodřídí a stále hledá jen sám sebe. A přestože má ze svého života depresi, kterou řeší alkoholem nebo drogami, přece od tohoto pomýleného životního stylu, neustoupí. Člověk je pyšný, dokud se neřídí Božím Slovem a podobně jako pan král, v kterési pohádce křičí: „Já sám, já sám!“
Uznání vlastní hříšnosti je cestou, na které pocítíme bezmocnost, stát se vlastními silami lepšími. Oplakávání vlastní hříšnosti, je podle duchovních otců, výrazem intenzivní zkušenosti s Bohem. To nás vede k pokoře. Sv. Izák Syrský říká: „Kdo zná své hříchy, je větší než ten, kdo svou modlitbou vzkřísí mrtvého. Kdo hodinu pláče a vzdychá nad sebou, je větší než ten, kdo vyučuje celičký svět. Ten, kdo zná svou vlastní slabost, je větší než ten, kdo viděl anděly. Kdo v samotě zkroušenosti následuje Krista, je větší než ten, kdo se těší přízni plných kostelů.“
O tom mluví i Ježíš v podobenství, když nás vybízí k tomu, abychom, obrazně řečeno, zaujaly poslední místo na hostině. Nic není správnější, jak přijít k Bohu v postoji celníka: „Bože, buď milostiv, mně hříšnému!“ Je nebezpečné, přistupovat k Bohu, v sebevědomém postoji spravedlivého. To může vést k tomu, o čem mluví podobenství o svatební hostině: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: „Uvolni mu místo!“ Tu bys musel s hanbou zaujat poslední místo.“
O co vlastně jde, velmi dobře dokumentuje, ceremoniál, který se odehrával při pohřbu rakouských císařů. Roku 1989 zemřela poslední rakouská císařovna Zita ve věku 97 let. Pohřební průvod, s tělesnými ostatky, ženy, která žila velmi skromně a v ústraní, se přibližoval ke klášteru kapucínů ve Vídni. Ceremoniář zaklepal na bránu císařské hrobky. Strážce hrobky se zevnitř zeptal: „Kdo chce vstoupit?“ Ceremoniář odpověděl: „Zita, rakouská císařovna, korunovaná královna uherská, královna česká, dalmatská, chorvatská, královna Jeruzaléma, velkovévodkyně rakouská, toskánská a Krakovská, vévodkyně Lotrinská, Salzburgsko – korutanská, velkokněžna Sedmihradska, hraběnka Moravy, vévodkyně Horního a Dolního Slezska, hraběnka habsburská a tyrolská, hraběnka Horní i Dolní Lužice, princezna portugalská …“ Ceremoniář vyjmenoval spolu 54 titulů. Strážce hrobky odpověděl: „Neznám ji!“ Ceremoniář zaklepal ještě jednou na bránu. Strážce se zevnitř znovu zeptal: „Kdo chce vstoupit?“ Ceremoniář: „Zita, její Výsost, císařovna a královna!“ Strážce: „Neznám ji!“ Ceremoniář znovu třikrát zaklepal. Strážce: „Kdo chce vstoupit?“ Ceremoniář: „Zita, smrtelný a hříšný člověk!“ Strážce: „Ať, vejde!“ Vtom se najednou otevřely obě křídla velké brány. Všichni jsme hříšní a je znakem duševního zdraví, když si uvědomujeme svou hříšnost a omezenost. A je znakem duševní choroby, když někdo nechce uznat svou omezenost a hříšnost. Dělá se bohem na zemi.
Sv. František chce probudit v nás pokoru těmito slovy: „Uvažuj člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha stvořil ke své vlastní podobě. A všechny stvoření pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe než ty. A ani zlí duchové ho neukřižovali, ale tys ho, ve spolčení s nimi, ukřižoval a dosud křižuješ, když máš své potěšení v neřestech a hříších.
Čím se tedy můžeš chválit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že by si měl všechny vědomosti a dokázal překládat všechny jazyky i pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chválit. Vždyť jediný zlý duch, věděl více o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských, než všichni lidé dohromady, s výjimkou toho, kdyby někdo dostal mimořádně poznání nejvyšší moudrosti od Pána. Stejně, kdyby si byl hezčí a bohatší než všichni ostatní a kdyby si třeba i zázraky konal a vyháněl ďábly, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti to nepatří a tedy nijak se tím nemůžeš chválit. Avšak v jedné věci se můžeme chlubit: „svým slabostmi“ a když denně neseme Svatý Kříž našeho Pána Ježíše Krista.“