Dříve, než se ponoříme do teologického bohatství textů, jež jsme slyšeli, je třeba si uvědomit, komu evangelista Marek, adresuje své evangelium. Marek adresuje evangelium křesťanům z pohanů. Tento text nám odhaluje, jaká asi mohla být v té době úroveň hygieny mezi pohany, když jim musí vysvětlovat tak základní věci, že Židé si myjí ruce před jídlem, že se koupou po příchodu z tržnice, že myjí číše, džbány, měděné nádobí i postele. Na jedné straně nám tyto texty ukazují vysokou kulturní úroveň Židů, z druhé strany, odhalují bídu pohanů.
Když Ježíš v dnešním evangeliu pranýřuje farizeje a jejich obřadné umývání, nedělá to proto, že by neuznával požadavky hygieny, které nakonec vyplývají z Božího zákona, ale proto, že si farizejové, z těchto hygienických předpisů, které jsou samy o sobě dobré, vytvořili rituál, který se musel dodržovat bez ohledu na to, zda byl potřebný anebo ne. Nedívali se na to, zda měl někdo špinavé ruce a měl se tedy umýt, ale na to, jestli si je umyl, anebo neumyl, jestli dodržel stanovený rituál. Pán Ježíš i v tomto, odhaluje povrchnost farizejů, která se uspokojuje s dodržením předpisu bez toho, aby se zamyslela nad smyslem nařízení. Či se mám umývat proto, abych se umyl, anebo proto, že jsem skutečně špinavý.
Existuje však jiný druh povrchnosti, něco mnohem horšího, co Pán Ježíš neměl rád. Farizejové, ať už ti dávní, anebo dnešní, se uspokojují lidskou slušností. Pán Ježíš však odhaluje naši nemoc, která je hlubší, než je vnější skutek: „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ Našim základním problémem, není zlý skutek, ale zlé bytí. Zlé je lidské srdce, zlo je v nás. Dokážeme být slušní, ale sami od sebe neumíme být dobří. Každý hříšný skutek, je jen projevem toho, co je v nás. Kdybychom byli dobří, nedokázali bychom zle myslet a konat. Kdybychom milovali dobro, hřích by nám vůbec nechutnal. Tragédie je v tom, že naše vůle se po prvotním hříchu naklonila ke zlu.
Jak řešit problém nitra člověka ukazuje sv. Jakub ve svém listu: „Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, (jaké je působeno u hvězd) otáčením.“ Skutečné dobro pochází od toho, který jediný je Dobrý. V pravém slova smyslu, Dobrý je jedině Bůh. On jediný je dokonalé bytí. Zlo definujeme jako nedostatek dobra. Bůh nemá nedostatek Dobra. Člověk se stává dobrým tehdy, když má účast na Božím životě. Každá opravdová ctnost, je projevem Božího života v nás.
Sv. Jakub dále hlásá: „On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli (jako) prvotiny ze všeho, co stvořil (On nás ze své vůle zrodil slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny jeho stvoření.)” Celá stvořená skutečnost povstala k bytí Božím Slovem. Ne nějakým slepým a náhodným vývojem, ale dokonalým a moudrým Slovem Stvořitele. Písmo svaté na mnoha místech učí: „Bůh řekl a stalo se!“ Boží Slovo je živé a účinné. Dokonalý vesmír je vesmír, který se řídí Božím Slovem. Na počátku měl člověk toto Boží Slovo ve svém srdci, ale jeden z důsledků prvotního hříchu je v tom, že člověk ztratil kontakt se svým vlastním nitrem. Proto máme udělat to, co říká apoštol o kousek dále: „Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. (V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše)!“ Má moc obnovit a oživit to, co už je hluboko v našem srdci, ale jakoby zasypané prachem. Slovo Boží třeba přijmout v tichosti. Nutný prostor pro slovo, je vnímavost, mlčení, tichost, pokora. Sv. Ambrož říká: „Když čtu Svaté Písmo, Bůh se vrací procházet se v pozemském ráji.”
„To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.” To Slovo, které jsme slyšeli a kterému jsme dovolili svojí ochotou, aby se v nás rozvilo, to Slovo se chce projevit i v našich skutcích. Slovo chce znovu zjevovat Otce v námi projevené dobrotě. Boží Slovo není jen pro naše uši, ale pro praktické převedení, jen tehdy přináší úrodu Spásy.
To hlásá i poslední myšlenka tohoto úryvku: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa (zachovat se neposkvrněnými na tomto světě).“ Nedá se říci o každé formě zbožnosti, že je ryzí a bezvadná. Často charakterizujeme člověka jako zbožného, když chodí do kostela. Ale vada jeho zbožnosti může být v tom, že se skutečně omezuje jen na kostel. Pravá zbožnost se projevuje vždy ve vztahu k bližním, zvláště k těm nejbídnějším.
Na závěr jednu myšlenku od sv. Bernarda: „Duše hledá Slovo, se kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, o které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, se kterým by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“