Dříve než se zahloubíme do teologického bohatství slyšených textů, je třeba si uvědomit, komu evangelista Marek adresuje své poselství. Marek adresuje své evangelium pohano-křesťanům, tedy těm, kteří nepocházeli ze Židů.
Tento text nám mimo jiné říká, jaká asi mohla být úroveň hygieny mezi pohany v té době, když jim musel vysvětlovat takové základní věci, že Židé si myjí ruce před jídlem, že se koupou po příchodu z tržnice, že myjí číše, džbány, číše a postele. Z druhé strany nám tyto texty ukazují vysokou úroveň hygieny u Židů.
Pokud Ježíš kritizuje farizeje a jejich obřadní mytí, nedělá tak proto, že by neuznával požadavky hygieny, které v konečném důsledku vyplývají z Božího zákona, ale proto, že si farizeové, z těchto hygienických předpisů, které jsou samy o sobě dobré, udělali rituál, který se musel dodržet bez ohledu na to, zda byl potřebný nebo ne.
Oni se nedívali na to, zda měl někdo ruce špinavé a zda se tedy měl umýt, ale na to, zda si umyl, nebo neumyl ruce, zda dodržel stanovený rituál. Ježíš v tom odhaluje povrchnost, která se uspokojuje s dodržením předpisu, aniž by se zamýšlela nad smyslem nařízení. Zda se mám mýt jen proto, abych se umyl, nebo proto, že jsem skutečně špinavý.
Tato povrchnost je však odrazem jiné. Něčeho mnohem horšího, co Ježíš neměl rád. Farizeové, dávní i dnešní, se uspokojují lidskou slušností. Zaměňují si slušnost a dobrotu. Ježíš nechce jen slušné lidi, ale lidí dobré.
Problém člověka je hlubší, než je vnější skutek: „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“
Základním problémem člověka není špatný skutek, ale špatné bytí. Špatné je lidské srdce, zlo je v nás. Dokážeme být slušní, ale sami od sebe nevíme být dobří. Každý hříšný skutek je jen projevem toho, co je v nás.
Kdybychom byli dobří, nedokázali bychom dělat zlo a myslet špatně. Kdybychom milovali dobro, hřích by nám vůbec nechutnal. Tragédie člověka je v tom, že jeho vůle se po prvotním hříchu naklonila ke zlu.
Jak řešit tento problém nitra člověka ukazuje sv. Jakub ve svém listě: „Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, (jaké je působeno u hvězd) otáčením.“
Skutečné dobro pochází od Toho, který jediný je Dobrý. V pravém slova smyslu Dobrý je jedině Bůh. On jediný je dokonalé bytí. Člověk se stává dobrým tehdy, když má účast na Božím životě. Každá opravdová ctnost je projevem tohoto Božího života v nás. Ježíš je ten Život.
Proto, pokud je možnost přijmout Boží milost skrze Ježíše, jsme ve vlastním zájmu povinni tak učinit. Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojenectví s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně sjednocené s Božím Slovem.
V tomto tkví podstata problému farizeů dnešních i minulých. Chodíme do kostela, ale Krista jako Slovo i jako Svátost nepřijímáme. Žijeme v hříchu a pro hřích. Točíme se stále kolem své zkaženosti a hrozíme se setkání s Boží spravedlností.
Jedině pokud se otevřeme Ježíšovi a přijmeme ho, objeví se v nás Život, který se Bohu líbí, a který Boha dosahuje.
Sv. Jakub dále hlásá: „On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli (jako) prvotiny ze všeho, co stvořil (On nás ze své vůle zrodil slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny jeho stvoření.)”
Celé stvoření se uskutečnilo Božím Slovem. Ne nějakým slepým a náhodným vývojem, ale dokonalým a moudrým Slovem. Písmo svaté na mnoha místech učí: „Bůh řekl a stalo se!“
Boží Slovo je živé a účinné. Na počátku měl člověk toto Boží Slovo ve svém srdci, ale jeden z důsledků prvotního hříchu spočívá v tom, že člověk ztratil kontakt se svým vlastním nitrem.
Proto máme udělat to, co říká apoštol: „Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. (V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše)!“
Je třeba obnovit a oživit v sobě to, co už v hloubi našeho srdce máme, ale jakoby zasypáno prachem. Boží slovo potřebuje prostor mlčení, tichosti, pokory. Boží Slovo je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat do svého srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní.
A tak, jak je vhodné před instalací přečíst si na co daný systém slouží, což vyžaduje a což způsobuje, tak i my chceme-li Ježíše přijmout, musíme nejprve znát Boží Slovo, abychom věděli k čemu říkáme své „Ano“.
A tak, jak před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předešlého způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá „Kristus – Bohočlověk“, mohla úplně projevit.
Náš život je jako nějaký program, který má-li správně fungovat, potřebuje změnu operačního systému.
V prvním čtení jsme slyšeli výzvu: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců.“ Stručně bychom to mohli vyjádřit takto: „Poslouchej a zachovávej!“
Mnoho lidí si chodí do kostela poslechnout Boží Slovo, ale jejich všední život se řídí zcela jinými principy. Nestačí jen poslouchat, ale třeba každé Boží Slovo realizovat. Jen tehdy se Boží Slovo stává pro nás Slovem života a vede nás ke Spáse.
Jen tehdy prožíváme tutéž zkušenost, kterou vyjadřuje apoštol Jakub: „To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.”
To Slovo, které jsme slyšeli a kterému jsme dovolili svou ochotou, aby se v nás rozvinulo, to Slovo se chce projevit i v našich skutcích. Slovo chce znovu zjevovat Boha skrze žitou dobrotu člověka. Boží Slovo není jen pro naše uši, ale pro praktické provedení, pouze tehdy přináší úrodu Spásy.
To hlásá i poslední myšlenka tohoto úryvku: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa (zachovat se neposkvrněnými na tomto světě).“
Nedá se říct o každé formě zbožnosti, že je ryzí a bezchybná. Velmi často charakterizujeme člověka jako zbožného, když chodí do kostela. Ale vada jeho zbožnosti může být v tom, že se skutečně omezuje pouze na kostel.
Pravá zbožnost se projevuje vždy ve vztahu k bližním, zvláště k těm nejpotřebnějším. Zdravá a bezchybná zbožnost se v nás objevuje tehdy, když se snažíme poznat Boha a jeho požadavky a žít podle nich. V opačném případě se vystavujeme falešné zbožnosti, která vždy hyzdí duši do farizejství.
I v této mši svaté, prosme Ježíše, který sám je Božím Slovem, aby nás uchránil od falešné zbožnosti, která nedosahuje Boha. Prosme Otce světel, u něhož není proměny ani zatemnění z obratu, aby nám dal účast na dobrém údělu a na dokonalém daru, kterým je Duch svatý.
Sv. Bernarda říká: „Duše hledá Slovo, se kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla chytrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná , se kterým by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“