V dnešním evangeliu slyšíme, jak Pán Ježíš postupně uvádí a zasvěcuje učedníky do tajemství kříže. Dává jim na vědomí, že musí odejít do Jeruzaléma a hodně trpět od starších, velekněží a zákoníků, že ho zabijí a třetího dne vstane z mrtvých. Apoštol Petr ho bere stranou a začíná mu dělat výčitky. Toto je naše přirozená reakce, na jakékoli utrpení ve světě i v nás samých. Začínáme vyčítat Bohu a radit mu, jak by to bylo lepší bez utrpení. Přesvědčujeme Boha o tom, že bychom si dokázali představit lepší svět bez bolesti, bez slzí, bez různých fyzických i psychických zranění. Náš svět – jedna radost.
Apoštol Petr, o kterém jsme minulou neděli četli, jak veden Duchem Svatým, vyznal Kristovo Božství, nyní tomu samému Ježíši říká: „Bůh uchovej, Pane! (Ať tě Bůh chrání, Pane!) To se ti nikdy nestane! (To se ti nesmí stát).“ Mluví z něj živočišná láska k Pánu Ježíši. Ale člověk, do dokonalosti lásky, dozrává ve stínu kříže.
V jedné židovské ročence jsem četl zajímavou úvahu, kde se autor zamýšlí nad smrtí Árónových synů, kteří zemřeli proto, že přinesli Bohu cizí oheň, který jim On nepřikázal. Autor říká: „Víra, která se projevuje naplňováním praktických příkazů, kultem vzdávaným Bohu, není určena k tomu, aby vyjadřovala anebo uspokojovala lidské city. To znamená, že člověk přijímá to, co pobiblická tradice nazývá „jařmo Nebeského království, jařmo Tóry (Mojžíšova zákona) a jeho příkazy“. Víra se projevuje činy, které člověk realizuje proto, že ví, že je jeho povinností je konat, ale ne z osobní pohnutky, která, i když směřuje k uctívání Boha, hledá uspokojení osobní potřeby oklikou skrze Boží kult. Toto je cizí oheň.“
Nezažijeme ve své duši skutečnou svobodu od egoizmu, schopnost pravé lásky, pokud se dobrovolně nerozhodneme vzít svůj kříž, kráčet za Kristem. Často je celý náš křesťanský život pouze snahou, lépe se pojistit proti křížům a trápením, jež přichází na tento svět a na nás v něm. Myslíme si, že, když se budeme více modlit, že se zachráníme od rakoviny. Nejhorší rakovina člověka je v tom, že sebe miluje nadevšechno, že sebe milujeme víc než Boha. Pán Ježíš nám nikde nepřislibuje, že pokud půjdeme za ním, že nás čeká bezproblémový život. Když si člověk uvědomí, jak hrozný a nespravedlivý je vůči Bohu, Absolutnímu dobru, jak nespravedlivý je i vůči sobě samému, neboť jen v Bohu je jeho dokonalost a blaženost, až potom začne souhlasit s tajemnou Boží výchovou, která se uskutečňuje na kříži a skrze kříže.
Sv. apoštol Pavel říká, že slovo o kříži, patří k hlásání evangelia. Kříž nás osvobozuje z moci zlých duchů, kteří hledají jen slast, za každou cenu, kteří chtějí užívat sobeckou rozkoš i skrze naše těla. Kříž nás osvobozuje ještě víc. Od egoizmu a od naší zvrácené vůle, jež se stále točí jen okolo seba a nesměřuje k Bohu, a pokud ano, tak zase jen proto, aby z toho něco měla. Svojí otázkou to vyjádřil i apoštol Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou, co z toho tedy budeme mít.“
Kříž je Boží mocí a Boží moudrostí. Je tak velkou Boží moudrostí, že bez zvláštního přispění Božího světla, Ducha Svatého, nejsme ji schopni pochopit a osobně zabudovat do svého života. Apoštol Pavel nám radí: „Nepřipodobňujte se tomuto světu, ale proměňte se, abyste s obnovenou myslí vypozorovali, co je Boží vůle, co je dobré, bohumilé a dokonalé.“ Kdo nám radí vyhnout se kříži, „zjednodušit si život“, je pokušitel, který nás nevede ke Spáse. Pán Ježíš, který je náš vzor a učitel nám říká: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a ať mě následuje!“
Pokud chceš jít tam, kde je Ježíš, prvním a nutným krokem musí být „zapření sebe“ anebo „sebezápor“. Je to dokonce nutné i pro zdraví tvého těla. V zájmu sebe – zachování se rádi podrobíme různým dietním kůrám a půstům. Je to moudré „sebe – omezení“ v zájmu „sebe – zachování“. Ale toto ještě stále děláme pro sebe.
Druhým krokem je „vzít svůj kříž“. To jsou sebezapření, které jsme si nevybrali my a které ani nevychází z naší vůle. Je to Boží výchova, kterou nám ke Spáse, připravil Bůh ve Škole života. Tam odumřeme sobě dokonalejším způsobem. Zde se děje to, co sv. Pavel tvrdí: „S Kristem jsem ukřižován a nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“.
A třetí krok, který má provázet oba dva předchozí je „nechť mě následuje“. Tedy, je to snaha žít jako Kristus, dokonce je to víc, dovolit, aby Kristus žil ve mně. To se děje tehdy, když ne moje vůle je absolutní kritérium pro můj život, ale když tím absolutním kritériem se stává vůle Boží. „Vždyť, kdo by si chtěl zachránit život, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mě, najde ho“. Říká Pán!