„Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ Pán Ježíš dává svým učedníkům lekci o utrpení. Utrpení je podle něj nutností. Svět se svíjí v porodních bolestech nové a vyšší skutečnosti. Ježíš „musí“ mnoho trpět a s ním my všichni, kteří ho chceme následovat do blaženosti.
Bouříme se proti utrpení. Považujeme ho za skandál Stvoření. Ale už po přirozené stránce má utrpení svůj smysl. Upozorňuje na to, že se v nás děje cosi špatné. Bez bolesti zubů bychom nešli k zubaři. A možná by nám vyhnila celá dáseň a my bychom klidně zahnívaly a ani bychom nevěděli, že se rozpadáme. Utrpení je signálem, že nejdeme po cestě života. Toto utrpení je vratné. To znamená: Pokud změníme styl svého života, znovu můžeme žít zdravě bez bolesti. Toto dočasné a vratné utrpení nás má chránit před utrpením věčným a nezvratným. Neboť i v lidském těle je to tak, že pokud někdo tyto signály nerespektuje a nedělá nic pro své zdraví, nastane jakýsi zlom, kdy se již nedá nic dělat a nastupuje utrpení, které bychom mohli označit jako nesmyslné, utrpení, které je průvodním znakem a důsledkem rozkladu a smrti. Od tohoto utrpení nás právě toto dočasné chce zachránit.
To co jsme říkali o lidském těle a jeho utrpení, to samé platí i o lidské duši. I zde existuje dočasné trápení, jakási deprese, která ukazuje, že nejdeme po cestách života, ale živoříme v hříchu. Pokud tyto malé deprese neřešíme, přerostou do věčného trápení, z něhož už nebude úniku. Řešení není v tom, že si bolest své duše tlumíme alkoholem, drogami nebo prášky. Řešení spočívá ve skutečném pokání. Pokání má základ v následování Ježíše. On je cesta, On je život.
„Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Toto slovo Pán Ježíš říká těm, kteří ho chtějí následovat. Tedy těm, kteří se nespokojí s tím, že chodí do kostela, že byli v neděli na mši. Pán Ježíš tyto lidí označuje dvojím způsobem:
1. jeho učedník: Tedy ten, kdo se přichází od něj učit. Kdo si do své paměti a do svého srdce ukládá Boží Slovo. Podobně jako na PC instalujeme nový systém nebo program, tak máme na harddisk svého srdce uložit Boží Slovo. Boží Slovo má být od této chvíle novým operačním systémem, ve kterém budeme žít a podle kterého budeme reagovat.
2. „Kdo chce jít za mnou…“: Boží Slovo vyžaduje následování. Máme dělat kroky víry. Kroky víry děláme pokaždé, když v praktickém životě dáme přednost Božímu Slovu před svou vlastní chytrostí. Máme žít to, co jsme slyšeli v kostele. Vždy, když dáváme přednost Božímu Slovu před vlastní chytrostí, naplňuje nás Duch svatý.
Člověk, který je ochoten toto dělat, má postoupit ještě dál. Je pozván k tomu, aby zapřel sám sebe. Jak těžko se nám poslouchá toto přikázání sebe zapření. Jak málo mu rozumíme. Sv. Bazil v jedné ze svých homilii říká, že přikázání sebezapření je úplně prvním přikázáním, které dostali už první lidé v ráji. Doslova říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni. Budeme se postit, abychom znovu mohli do Ráje vstoupit.“ Půst v této souvislosti chápeme jako moudré sebe omezení v zájmu sebe zachování. Takový půst je předpokladem našeho tělesného i duševního zdraví. Člověk nemůže beztrestně do sebe naházet vše, co vidí a nač má chuť. Jsou věci dobré, ale existují i věci škodlivé a tím se musíme ve vlastním zájmu bránit. To se netýká jen těla a pokrmů, ale i duše a mnoha škodlivých knih, časopisů, filmů a programů. A často, i při užívání dobrých věcí, je třeba zachovat míru. Lidé užívají televizi i PC bez míry a nakonec to končí infarktem nebo porážkou. Tedy již po přirozené stránce potřebujeme k zachování svého života sebezapření. Ale Pán Ježíš nemluví jen o našem klasickém sebezapření, ale říká ještě o něčem jiném, o zapření sebe. Co to je „zapření sebe“? Víme, že apoštol Petr zapřel Ježíše. V určitém kritickém momentu řekl: „Neznám toho člověka!“ Cítil, že mu jdou po krku a tak zapřel Ježíše.
Pán Ježíš vyzývá ty, kteří ho chtějí vážně následovat, aby udělali opačně. Aby zapřeli sebe a vyznali Ukřižovaného Ježíše. V praktickém životě to jde tak daleko, že máme udělat jakýsi politický převrat ve vlastní bytosti. Po dědičném hříchu se všichni rodíme ve zvláštním stavu. Na trůnu našeho srdce sedí naše Ego – naše Já. K němu se upínají všechny naše touhy a snahy. Často je předmětem našeho zbožňování. Žijeme sami pro sebe, podle své vůle a ze svých sil. Děláme si, co se nám zachce a div se světe, nejsme šťastni. Proč nejsme šťastni? Neboť toto není naše původní přirozenost a naše určení.
První lidé v Ráji prožívali něco jiného. Bůh jim při Stvoření vdechl Dech života. V tomto Dechu jim vložil do srdce své Slovo – svého jednorozeného Syna. Na trůnu jejich srdce vládlo Boží Slovo. Dokud v jejich srdci rozhodovalo Boží Slovo, prožívali v sobě přítomnost Ducha svatého. Prožívali Ducha svatého jako svou blaženost. Sv. Pavel v listu Galaťanům říká, že Duch svatý způsobuje v člověku radost, pokoj, lásku: „Ale ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“ (Gal 5,22) Toto je opak deprese.
Proto je třeba přijmout Ježíše jako svého Pána. Rozejít se s hříchem. Vyznat, vyloučit hřích tak, jak ze sebe vylučujeme všechno to, co nemůže být použito pro stavbu našeho těla a není ani zdrojem energie. A k tomu se již nevracíme, ale co nejdříve to spláchneme do záchodu. Je třeba vydat svůj život Ježíši. Vydat se Ježíši, vydat se za Ježíše. Přijmout ho jako svůj Život. Uvolnit trůn srdce pro Boží Slovo. Se svým tělem máme nakládat tak, jak nám radí a přikazuje apoštol: „Bratři, pro Boží milosrdenství vás prosím, abyste svá těla přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť, jako svou duchovní bohoslužbu. Nepřipodobňujte se tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, milé a dokonalé.“ (Řím 12,1-2) A náš Pán říká: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Vždyť co prospěje člověku, kdyby celý svět získal, a své duši by uškodil? Nebo za co vymění člověk svou duši?“