Včera, v závěru prvního čtení z listu Kolosanům, jsme slyšeli, jak sv. Pavel říká, že Epafras jim vyprávěl o jejich lásce v Duchu Svatém. Toto tak nadchlo sv. Pavla a jeho společníky, že od toho dne se začali vytrvale modlit za tuto křesťanskou obec. Podívejme se, za co se modlili a porovnejme s tím naše modlitební úmysly. Nejčastěji se modlíme za zdraví a už méně za Boží požehnání. Liturgický překlad doslova říká: „nepřestáváme za vás modlit a prosit, abyste dobře poznali jeho vůli (a aby se vám dostalo) všestranné moudrosti a duchovního pochopení.“ Český ekumenický to tlumočí trochu srozumitelněji: „Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli.“ Teda apoštol a jeho společníci v modlitbách prosí za to, aby Kolosané plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením, poznali Boží vůli.
Můžeme se sami sebe ptát, zda jsme se někdy takto modlili? O sv. Františkovi se říká, že po svém obrácení se často ptal: „Pane, co chceš, abych konal?“ Je to velmi důležitá prosba. V modlitbě „Otče náš“ je na třetím místě v hierarchii proseb: „buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!“ Proč je tato prosba tak důležitá? Proč je poznání Boží vůle tak strašně důležité. O tom nakonec hovoří sv. Pavol dál. „Tak povedete život hodný Pána a budete se mu ve všem líbit.“ Ekumenický: „Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit,..” Totiž toto je důležité: Abychom se Bohu líbili! Abychom žili Bohu na Slávu. Sv. Ignác to shrne do jednoho předsevzetí: „Všechno na větší čest a slávu Boží!“ Teda je třeba žít tak, jak se patří vzhledem na Pána, dělat svým životem Pánu čest. Ne jen tak nějak přežít a proživořit svůj život na zemi. Spokojit se se stavem, že se osobně se svým Stvořitelem vůbec neznáme a ani s ním osobně nemluvíme. Pokud chceme prožít život v blaženém poznání Boha, musíme žít tak, abychom se mu líbili.
Bůh má svůj vkus, má svou představu o konkrétním člověku. Tuto představu o konkrétním člověku má dokonce dřív než ho stvoří. Jsme vytvoření podle jeho předpoznání a to dokonce jde tak daleko, že Boží Slovo může říci: „Abrahamovi jsem dal Izáka, Izákovi Jákoba ..“ ( srov. Joz 24,3-4 ) Za jménem člověka se skrývají různé obdarování, talenty, schopnosti. Bůh dal Abrahamovi člověka jménem Izák. Mohli bychom možná trošku vtipně říci: Bůh dal Abrahamovi program jménem Izák. Boží oči jsou soustavně upřeny na Tebe a jeho srdce očekává, že se v Tobě ukáže a zjeví Boží Syn.
Celý stvořený svět je jakoby v síti fantazie Stvořitele. Bůh svým poznáním tvoří svět. Každé místečko má nesmírnou hloubku Boží blaženosti, kterou zná jen ten, kdo má čisté srdce. Život podle Boží vůle způsobí, že si získáme Boží zalíbení, ve všem poneseme ovoce dobrých skutků a budeme růst v poznání Boha. Když si získáme Boží zalíbení, získáme si také Boží přebývání. Pán Ježíš, v evangeliu podle sv. Jana, slibuje: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe.“ (Jan 14,21) „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23). Z toho vyplývá, že poslušnost Boží vůli, která je zjevena v Ježíšových přikázáních, tedy v jeho Slově, vede k přebývání Boha v člověku a ke zjevení Boha člověku. Takový člověk bytostně zakouší a poznává Boha. Nesmírná dobrota a blaženost Boží se usídlí v jeho srdci. Stane se Teoforem – nosičem, nositelem Boha. Stane se skutečně dobrým člověkem, který začne přinášet ovoce skutečně dobrých skutků, které vycházejí z proměněného srdce.
Dále budu vycházet z ekumenického překladu. Má to další pozitivní důsledky: „a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti, a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.“ Poznání Boží Slávy nám dá sílu k trpělivosti a dokonce způsobí něco takové, co sv. Pavel nazývá „radostná vytrvalost“. Síla trpělivosti a radostná vytrvalost jsou ovocem poznání Boží Slávy. Kdo nezná Boha, nedokáže být skutečně trpělivý a ani radostně vytrvalý .
Objeví se v nás ještě cosi jiné: „budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.“ Objeví se v nás vděčnost vůči Bohu. Bůh takto dokonale řeší problém lidské slabosti a hříšnosti. V dopise Římanům Pavel píše, že Bůh vydal lidí napospas nečistým vášním, protože si nevážili pravé poznání Boha, nevzdávali Bohu přiměřenou slávu a nebyly mu vděční. Tentýž Pavel nám ukazuje cestu z tohoto začarovaného kruhu bezbožnosti, která plodila neschopnost cosi změnit. Poznání a plnění Boží vůle vede k životu, který je na čest a slávu Boží a ke kterému se Bůh přihlásí. Přihlásí se v tom smyslu, že se člověk znovu stane nositelem Božího Slova a Božího Ducha. Toto způsobí změnu v kvalitě bytí a konání. Takto člověk poroste v poznání Boha a to způsobí trpělivost a radostnou vytrvalost a v konečném důsledku vděčnost vůči Bohu, který nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.
Kořen všech hříchů je bezbožnost. V návratu Boha do lidské bytosti je odstranění tohoto kořene hříchu i příčiny Božího hněvu. Bůh se právem „zlobí“ na člověka, který není a nechce být nositelem jeho Ducha a konatelem jeho Slova. Naše vykoupení je v tom, že ať už žijeme, nebo umíráme, patříme Pánu. Jsme Boží vlastnictví, ke kterému se Bůh přihlásí. Jsme jeho dětmi, které mají mít účast na dědictví svatých ve světle. A to vše začíná tím, že se člověk začne ptát na Boží vůli, že se zřekne svévolného způsobu života. Když se zřekne svévole, když se rozhodne poslouchat Boha a jeho Slovo, kterým a pro které byl Stvořen, najde skutečný Život, který bude prožívat ve vděčnosti vůči svému Stvořiteli. Tímto Životem je Ježíš, Boho – člověk.