V Listu Soluňanům jsme četli: „Bratři, pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat. Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat.“ I v našich časech se setkáváme s lidmi, kteří se plaší a kteří plaší i druhé, ohledně příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Nejde o to, abychom žili ve falešné jistotě, že Pán Ježíš dnes určitě nepřijde, protože to opravdu nevíme. Jde spíše o to, abychom stále byli připraveni na jeho příchod, abychom nic ve svém životním stylu nemuseli měnit „za 5 minut dvanáct“. Sv. Karol Boromejský říká, že: „Křesťan má být vždy připraven na dvě věci: na smrt a na sv. Přijímání.“ V každém svatém přijímání jde přesně o totéž, co se bude dít s námi, když přijde Pán Ježíš na konci časů. Kdo usiluje o časté sv. přijímání, ten žije lásku vůči Bohu a vědomě se připravuje na setkání s Ním. Komu stačí ráz, popřípadě dvakrát za rok přijmout Pána Ježíše a v ostatním čase žije v těžkých hříších, ten nepochopil z křesťanství nic a plete si lásku s laskavostí. Dělá Bohu laskavost.
Sv. Pavel v dalším textu hovoří o určitých znameních, které budou signalizovat blízkost Pánova příchodu. Např. hovoří o člověku nepravosti, který se posadí na boží místo a nechá se uctívat jako Bůh. Mluví také o velkém odpadu od víry. Možná se to všechno už událo a a možná se to stále děje. Jsou to znamení, které stále provázejí dějiny víry. Ani z těchto znamení si nemůžeme udělat uzávěr typu: „A je to tady!“ Po případě: „Dnes to určitě nebude!“ Člověk má být stále připraven.
„(Bůh) vás naším (kázáním) evangelia povolal k tomu, abyste dosáhli slávy našeho Pána Ježíše Krista.“ Existuje jedno znamení, které nám ukazuje, zda jsme Boží přátelé. Je to rostoucí přítomnost Krista v nás. A toto znamení nám dává vnitřní jistotu o naší nové identitě v Bohu. Je to Sláva našeho Pána Ježíše Krista. Slávu definujeme jako objektivní uznání osobních kvalit. Boží Slávou je Duch Svatý. On je Božím Uznáním a Oceněním Božího Syna. Skrze víru v evangelium tuto Slávu získáváme. Toto Uznání se dostane každému, v kom Otec pozná svého Syna.
„Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem.“ Ekumenický překlad: „Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“ Boží Slovo vzniklo v církvi a proto jen církev má právo jej vykládat. Na tomto místě se mluví o tradici. Je zde použito ve svém slovesném tvaru jako „odevzdat“ „dát“ „přijmout“. To, co Pán Ježíš vytýká farizeům není tradice ve smyslu katolického chápání posvátné tradice, ale jedna se o lidské obyčeje, které často stojí v opozici vůči Božímu Zjevení. Je to falešná zbožnost, která pohoršuje našich bližních a která nikomu nepomůže ke střetnutí s Bohem. Určitě i takové tradice existují také v církvi. Někdy tyto zaběhnuté tradice, které přímo či nepřímo stojí proti Božímu Zjevení, posměšně zvykneme volat pátým evangeliem. Objevuje se tam, kde se lidé neřídí Božím Slovem, ale podle všelijakých zjevení. Bůh na konto těchto zvyků říká: „Nadarmo mne uctívají, neboť co učí, jsou lidské příkazy.“ Pán Ježíš odsuzuje tu tradici, která ruší Boží Slovo. Může to být i tradice déle existující a všeobecně rozšířená. Jejím hlavním znakem je, že ruší Boží příkaz a klade větší důraz na lidský názor nebo zvyk.
I v našich časech se šíří tradice, která vůbec nebere ohled na Boží Slovo a Církevní dějiny. Je to tradice, kterou vytvářejí Svědkové Jehovovi. Někteří, kteří prošli touto cestou, takto vystihují svou zkušenost. „Nejprve jsme spolu čítávali Písmo Svaté, pak postupně komentáře Strážní věže, kterým se nesmělo protiřečit, nakonec se četla už jen Strážná věž.“ Do okruhu této pochybné tradice patří i zkomolený překlad Písma svatého, který užívají. Tento překlad nemá nic společného s tradicí překladů předešlých dob. Zcela odlišným způsobem překládá některé partie textů, které protiřečí jejich učení. Podle svého učení si udělali překlad. Takových tradici se především třeba chránit.
„Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.“ Toto je modlitba a přání, které si můžeme i my přisvojit. Ať nás všechny potěší sám Bůh, který nás miluje, věčnou útěchou a dobrou nadějí, blaženou nadějí, o které mluvíme v každé sv. Mši alespoň v slovenském překladu: „Očekáváme splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista.“ Kdo Ho miluje, s radostí očekává jeho příchod. „Bože potěš naše srdce a utvrď nás v každém dobrém činu i slovu!“