7. Velikonoční pondělí
Poslední katechezi jsme zakončili druhou podmínkou, kterou je přesvědčení o odpuštění hříchů, nebo lépe řečeno o tom, že musíme skutečně uvěřit, že nám Bůh hříchy odpouští. Dnes budeme pokračovat třetí podmínkou:
3) Třetí podmínkou je jistota v tom, že jsme naplněni Duchem Svatým. Musíme prosit Ducha Svatého, aby usměrňoval náš život, a aby nám dal sílu k vedení křesťanského života. Slovo Boží nám říká o tom, že se máme stále naplňovat Duchem Svatým: „Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem (naplňujte se Duchem Svatým).“ (Ef 5,18) .
V 1 Jan 5,14-15 jsme dostali příslib, že Bůh nás jistě vyslechne, kdykoli prosíme o něco ve jménu Ježíšově, jinými slovy, kdykoli prosíme ve shodě s Jeho vůlí. Zdůraznili jsme si, že se nemáme spoléhat na pocity, ani na emocionální zážitky, ale na Boží Slovo, na Boží příslib.
Pokud se naplnění Duchem Svatým spojuje v našem konkrétním případě s dary, s projevy jeho moci, tak je přijímejme s vděčností, ale především se opíráme o víru, která je vztahem k Božímu slovu. O víru, která je jistotou v tom, že Bůh vyslovuje Pravdu, že Bůh „nemůže“ lhát.
Věříme Božím příslibem, a proto postupujeme tak, jako ti, kteří mají Ducha Svatého, čili postupujeme shodně s vůlí Krista, shodně s jeho slovem, s jeho myslí, s jeho přáním.
Kristus zasedá na trůnu našeho života a ne naše EGO (JÁ). Spolehlivým potvrzením života v Duchu je podrobení svého JÁ, své vůle Kristu a jeho Duchu, který působí v nás.
Prodiskutovali jsme dosud tři základní podmínky, z nichž naplnění vyrůstá svědectví naprosto spontánně. Svědectví je důsledkem toho, co nazýváme osobním přijetím Ježíše v Duchu Svatém, vědomím odpuštění hříchů a vedením života v Duchu.
Jsou to tři základní zážitky, které tvoří podstatu křesťanského života podle Písma svatého totožnou se zkušeností prvotní církve. Proto povzbuzování k takovému životnímu stylu bude vždy hlavním úkolem přípravy na evangelizaci a vydávání svědectví.
4) Čtvrtá podmínka je prostá: dělit se se svou vírou v Krista, využívat každou příležitost k rozhovoru s jinými o Ježíšovi, dělit se s vírou s jinými jasným a jednoduchým způsobem. Třeba se zbavit všech předsudků a obav, především zveličených představ o těžkostech tohoto úkolu.
Nezapomínejme na to, že v druhém člověku, když se mu chystáme vydávat svědectví, již působí Kristus a Duch Svatý a že my jsme jen nástrojem, který na tyto skutečnosti upozorní. Proto s celou prostotou můžeme mluvit o Ježíšovi, o tom, co pro nás znamená. Můžeme poukazovat na slova Evangelia.
Mnoho lidí má strach z vydávání svědectví snad právě proto, že příliš mnoho očekávají od sebe samých. Uvažují nad tím, jak druhého člověka přesvědčit, jaké argumenty mají použít.
Mají dojem, že stále nejsou dostatečně připraveni a zatím je pravdou, že ačkoli by byl kdosi nevím jak připravený po stránce filozofické, teologické, psychologické, přesto zůstane pro něj druhý člověk tajemstvím, světem zavřeným tak, že neexistuje lidský způsob jak ho rozšifrovat. Naproti tomu, pro Boha je naprosto průzračný, Duch Svatý zná cestu do jeho nitra
Pozvání k víře musí přijít k člověku zvenčí. Takový je zákon Boží Spasitelné ekonomie, neboť Boží Slovo přinesené Kristem musí zaznívat a ke každému člověku se musí dostat zvenčí jako událost. Naším úkolem je dát druhému člověku příležitost setkat se s tím Slovem, postavit ho před Boží Slovo.
Existuje také jiný zákon, že osoba se otevírá a rezonuje na zážitky druhé osoby, proto mé svědectví, vyrůstá-li z hloubky mé osoby, má moc zasáhnout druhého člověka. A konečně, přece sám Kristus a Duch Svatý působí ve druhém člověku, nuže nepotřebuji se znepokojovat, ani vzrušovat, anebo váhat a spekulovat.
Musím učinit to, co se týká mě, to co ode mě požaduje Kristus a výsledky ponechat Bohu. Avšak nemám právo zbavit někoho příležitosti setkat se s Kristem a s Jeho pozváním ke Spáse, a proto musím mluvit, dělit se se svou vírou. Nepřesvědčovat silou, ale dělit se: „Já jsem to tak zažil, tak to chápu, tak Kristus působí ve mně a v mém životě“.
Mám vydávat svědectví a zbytek ponechat Bohu, abych nepodlehl pokušení vsadit sebe na místo Boha takovým uvažováním: „Silou svých argumentů musím toho člověka srazit na zem“. Mé poslání spočívá ve vytvoření příležitosti k setkání s Božím voláním a pozváním, skrze dělení se s tím, co Bůh ve mně koná.
Záležitost přijetí Boha je totiž velkým tajemstvím, největším tajemstvím, ve kterém se v konečném důsledku účastní z jedné strany Bůh, který sebe dává a z druhé strany Bůh, který ve druhém člověku Boha přijímá, neboli Duch Svatý. Neboť člověk sám ze svých vlastních přirozených sil není schopen přijmout Boha.
To Duch Svatý v nás přijímá Boha: „Vždyť u tebe je zdroj života a ve tvém světle uvidíme světlo.“ (Ž 36,10) Je to tajemství svobodného setkání, které se děje mezi Bohem a člověkem otevírajícím se v Duchu Svatém, ale k tomu je zapotřebí katalyzátor a tím je naše svědectví. Proto je třeba využívat každou příležitost ke svědectví.