Abychom lépe pochopili dnešní podobenství, podívejme se jak to bylo se zásnubami a svatbou v Izraeli. Když židovský muž začal přemýšlet o svatbě, nejprve pozoroval chování nic netušící dívky ve všedním životě a když si byl jistý, že je to ta pravá, vybral se do domu jejího otce, aby ho požádal o její ruku. Při této příležitosti použil koženou kapsu, v níž měl připravené tři věci. Do domácnosti dívky vstoupil mladík neohlášeně. Otec ho zavedl do hlavní místnosti, posadil ho ke stolu na přesně stanovenou stranu a dal zavolat dívku. Ta přišla od své práce; většinou pásla ovce a nebyla příliš upravená. Muže často ani neznala. Posadili ji na druhou stranu stolu a muž otevřel kapsu.
Nejprve vytáhl manželskou smlouvu – ketubu – která byla sepsána již předem. Obsahovala sliby muže – slib lásky, věrnosti, péče a zaopatření, ale i požadavky úcty, poslušnosti, věrnosti a péče o manželovy potřeby a další podmínky společného života. Když se muži dohodli na ceně za nevěstu, ženich vytáhl pohár, naplnil ho vínem a beze slova, jen s pohledem ponořeným do očí dívky, ho přesunul na druhou stranu stolu. Tím mlčky vyjadřoval: „Vyvolil jsem si tě …“ Pohár naplněný vínem znamenal zpečetění smlouvy a nevěsta to věděla.
Mohla udělat tři věci: mohla pohár odsunout zpět k ženichovi a tak dát najevo, že o tento vztah nemá zájem. Mohla pohár nechat na místě, vyběhnout z místnosti a volat: „Mám tu ženicha, pojďte mi říct, jaký je!“ Tím si nechávala čas na rozmyšlenou. Nebo mohla pohár vzít, vypít ho a tak zpečetit smlouvu. Ženich mlčky čekal jednu z těchto odpovědí. Když nevěsta víno vypila, bylo to nezměnitelné. Ne slovy, ale tímto činem oznámila, že souhlasí s podmínkami smlouvy. Takto byly legitimní zasnoubení, už téměř manžel a manželka, kterých může rozdělit pouze smrt.
Pak ženich z kapsy vyndal peníze za nevěstu a šperky. Šperky ji měly zdobit a uschopňit pro manželství. Nakonec se jí ženich podíval do očí a řekl: „Jdu, abych ti připravil místo a přijdu si pro tebe.“ Vrátil se domů a začal budovat obydlí. Jednak to byl pokoj v otcově domě pro den svatby a jednak dům pro sebe a manželku, kde budou bydlet po svatbě. Tuto přípravu konal pod vedením svého otce. Otec ženicha rozhodl, zda je vše správně dokončeno. Den svatby určoval otec ženicha a trvalo to někdy i roky. Zatím nevěsta po celou dobu musela opakovat několik úkonů. Nejprve si obstarala závoj, kterým si zakryla tvář, aby všichni věděli, že je zadaná. Zároveň se vzdala běžných aktivit svobodné ženy a veškerou svou činnost směřovala ke svatbě a manželství. Často si četla manželskou smlouvu a objevovala hloubky manželských slibů. Zároveň si šila svatební šaty a každý den opakovala koupel. Kromě toho na okno svého pokoje postavila olejovou lampu, denně zastřihávala knot a dolévala olej. Lampa musela hořet ve dne i v noci.
Když byl příbytek konečně dostavěn a otec souhlasil se svatbou, ženich se v svatebním rouchu vybral s přáteli po nevěstu. Bylo to většinou pozdě večer, jako když v noci jde zloděj. Přátelé hlučně vykřikovali: „Ženich přichází!“ Celá vesnice se probudila a chtěla být při tom. Ženich už zdaleka hledal světlo lampy. Pokud lampa nehořela, znamenalo to, že dívka už má srdce jinde a to byl konec. Nic se nedalo změnit, nic vysvětlit, ženich už v cestě nepokračoval. Když lampa hořela a nevěstu probudil hluk, oblékla si připravené šaty a s družičkami vyšla vstříc ženichovi. Po svatebním obřadu ji přivedl do domu svého otce a po sedmi dnech se přestěhovali do nového domu.
V těchto zvycích vidíme moment překvapení. První se objevuje při námluvách, kde ženich dopředu neohlašuje svůj příchod, ale rodinu překvapí, takže se ukáží, jaký opravdu jsou. Druhý je samotná svatba, kde se ukáže, zda nevěsta na ženicha stále myslí a zda mu je věrná. Skutečná láska je stála a věrná. Podobenství nám přizvukuje moudré očekávání, protože čekat na někoho se dá různým způsobem. Existuje mnoho způsobů očekávání, které pak ovlivňují průběh setkání s očekávaným. Způsob očekávání může u čekaného vyvolat radost, údiv, ale i hněv a vztek.
Pán Ježíš používá obraz z lidových svatebních zvyků, který byl v jeho době a v jeho prostředí běžný. Na ženicha se čekalo s hořícími lampami. Oheň osvětlující noc představoval lásku. Když si dobře všimneme podobenství, zjistíme, že všech deset aktérů podobenství tvoří panny. Panna ve své podstatě nejlépe vyjadřuje čekání. Hned na začátku podobenství se nám však odhaluje, že rozdíl je v tom, že pět z nich je moudrých a pět pošetilých. Všechny si vzali lampy a všechny vyšli vstříc ženichovi, všem se stejně začalo dřímat a všechny stejně usnuli. Ani v tomto nebyl problém, byl to projev lidské slabosti, se kterou se musí počítat. Avšak problém je v čemsi jiném. Pět moudrých si vzalo s sebou olej a když byli spěšně probuzené, neupadli do zmatku, protože byly připraveny a mohli nastoupit vítat ženicha. Hloupé si však s sebou olej nevzali, lampy jim začali hasnout.
Olej v lampě vyjadřuje v tomto podobenství, tu nejhlubší jádro křesťanství, vlastnění Ducha Svatého nebo stav milosti posvěcující, což je totéž. Duch svatý je pomazáním, je Božím olejem, který má stále hořet v našich srdcích. Pokud ho nemáme, nejsme pro Boha zajímaví. Ne všichni, kteří chodí do kostela, patří automatický do kategorií moudrých. Moudří jsou ti, kteří slyšené Boží Slovo příjmu vírou a snaží se podle něj zařídit svůj život. Pokud nezachovávám Boží Slovo naše naděj není opodstatněná. Jak se můžeme zařadit do zástupu moudrých? Moudrost se nám především zjevuje v Božím Slově. Pokud chceme být moudří v Božích očích, je třeba s jistotou přijmout Boží Slovo. Toto je podstata každé skutečné moudrosti. Neřídit se chytrostí tohoto světa ale Boží moudrostí, která se nám ukazuje v Božím Slově.
„Nakonec přišly i ostatní panny a říkaly: „Pane, pane, otevři nám!“ Ale on jim řekl: „Amen, pravím vám, neznám vás.“ Proto bděte, neboť nevíte ani dne ani hodiny.“ Tak smutně končí dnešní podobenství. O co víc můžeme truchlit, když si uvědomíme, že v podobenství se vlastně jedná o věčný život v Božím království. Když toto pochopíme, zjistíme, že to zavření dveří je věčnou tragédií. Věčným smutkem duše, která je potrestána za vlastní hloupost.
Sv. Karel Boromejský říká, že křesťan má být vždy připraven na smrt, ale i na sv. přijímání. V smrti i ve svatém přijímání jde totiž o příchod a přijetí Pána Ježíše. Pán Ježíš přichází a my podobně jako ty družičky, mu máme vyjít vstříc. A tady se už toto podobenství začíná bolestně dotýkat situace, která je běžná i v našich kostelech, hlavně při nedělních mších. Mnozí i rok a někdy i více, žijí bez milosti posvěcující, bez Krista v srdci. Sami se brání tím, že chodí každou neděli do kostela. Dalo by se říci, že svou nedělní návštěvou kostela Ježíši dokonce jaksi vycházejí vstříc, ale nemají olej, nesvítí, nežijí v milosti posvěcující a to je zjevná nerozumnost. Uznejme, že Pán Ježíš mě pravdu. Smyslem dnešního podobenství je, naučit nás moudře žít. Zakončím slovy žalmu: „Pane, nauč nás počítat naše dny, abychom našli moudrost srdce!“ (Ž 90,12)