V dnešním podobenství o moudrých a nerozumných pannách nám Pán Ježíš odhaluje další zákonitost duchovního života a Božího království. Ohlašování Božího království tvoří ústřední motiv Ježíšova hlásání. Pán Ježíš velmi často v podobenstvích používá tento termín. Někdy se za tímto spojením skrývá Bůh a jeho působení v duši člověka, který se mu odevzdal, popřípadě jeho vztah k člověku, jindy se za ním skrývají různé duchovní zákonitosti. Dnešní podobenství hovoří o moudrém očekávání. Svět před Kristem žil v očekávání mesiáše a svět po Kristu znovu žije v očekávání. Člověk stále očekává plnost Spásy. Oni čekali na příchod Mesiáše a my znovu čekáme na druhý příchod Krista a dovršení Kristových tajemství. Všichni kohosi nebo cosi očekáváme, ale problém je v tom, co očekáváme a zda očekáváme rozumně nebo nerozumně.
Dnešní podobenství nám přizvukuje moudré očekávání, protože čekat na někoho lze různým způsobem. Někdo čeká a přitom uklízí dům, aby hosta přivítal v útulném prostředí. Někdo čeká a krátí si čas hraním karet. Někdo čeká a nudu zahání pitím. Vidíme, že již v materiálním světě existuje mnoho způsobů očekávání, které pak ovlivňují průběh setkání s očekávaným. Způsob očekávání může u čekaného vyvolat radost, údiv, ale také hněv a vztek.
Pán Ježíš v dnešním podobenství používá obraz z lidových svatebních zvyků, který byl v jeho době a v jeho prostředí běžný. Na ženicha se čekalo s hořícími lampami. Hořící oheň osvětlující noc představoval lásku, se kterou na něj čekají. I dnes se v mnoha východních zemích oheň, světlo a láska v lidových zvycích spojují. Když si dobře všimneme hlavní postavy podobenství, zjistíme, že všech deset čekajících tvoří panny. Panna ve své podstatě nejlépe vyjadřuje čekání. V panenství jsou si všechny podobné.
Hned na začátku podobenství se nám však odhaluje, že rozdíl je v tom, že pět z nich je prozíravých a pět pošetilých. Všechny si vzali lampy a všechny vyšly vstříc ženichovi, všem se stejně začalo dřímat a všechny stejně usnuly. Ani v tomto nebyl problém, byl to projev lidské slabosti, se kterou se musí počítat. Avšak problém je v čemsi jiném. Pět prozíravých si vzalo s sebou olej a když byly spěšně probuzeny, neupadly do zmatku, protože byly připraveny a mohli nastoupit vítat ženicha. Pošetilé si však s sebou olej nevzali, nemysleli na budoucnost, lampy jim začaly hasnout.
Olej v lampě vyjadřuje v tomto podobenství tu nejniternější podstatu křesťanství, vlastnění Ducha Svatého nebo stav milosti posvěcující, což je totéž. Duch Svatý je pomazáním, je Božím olejem, který má stále hořet v našich srdcích. Pokud ho nemáme, nejsme zajímaví pro Boha. I v jiných podobenstvích rozlišuje Ježíš počínání moudré od hloupého: „Každý, kdo poslouchá tato má slova ale je nezachovává, podobá se hloupému muži, který postavil dům na písku.“ Myslíte si, že všichni, kdo chodí do kostela, patří automaticky do kategorie moudrých? Moudří jsou ti, kteří slyšené Boží Slovo přijmou vírou a snaží se podle něj zařídit svůj život. Pokud nezachováváme Boží Slovo, naše naděje není opodstatněná.
Jak se můžeme zařadit do zástupu moudrých? Moudrost se nám především zjevuje v Božím Slově. Chceme-li být moudří v Božích očích, je třeba s jistotou přijmout Boží Slovo. Bohu máme věřit s jistotou. Toto je podstata každé skutečné moudrosti. Neřídit se chytrostí tohoto světa ale Boží moudrostí, která se nám ukazuje v Božím Slově.
– Později přišly i ostatní panny a volaly: „Pane, pane, otevři nám!“ On však odpověděl: „Amen, pravím vám: Neznám vás.“ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. – Tak smutně končí dnešní podobenství. Možná se nám to nezdá, až tak tragické. Možná si řekneme: „Jedna svatba v životě není ztrátou!“ Ale když se člověk těší na svatbu a nakonec pro svou nedbalost tuto možnost ztratí, už v tomto životě to prožívá jako tragédii. Každá svatba je čímsi jedinečným, nejen kvůli oslavě novomanželů, ale právě kvůli páru, který je vždy jiný.
O co víc můžeme truchlit, když si uvědomíme, že v podobenství se vlastně jedná o věčný život v Božím království. Když toto pochopíme, zjistíme, že to zavření dveří je věčnou tragédií. Věčným smutkem duše, která je potrestána za vlastní hloupost. I ve smrti i ve svatém přijímání jde o příchod a přijetí Pána Ježíše. Pán Ježíš přichází a my podobně jako družičky z dnešního podobenství, mu máme vyjít vstříc. A tady se už toto podobenství začíná bolestně dotýkat situace, která je běžná v našich kostelech, hlavně při nedělních mších svatých.
Mnozí bratři a sestry i rok a někdy i více žijí bez milosti posvěcující, bez Krista v srdci. Sami se brání tím, že chodí každou neděli do kostela, ale nejsou připraveni k přijetí Ježíše. Dalo by se říci, že svou nedělní návštěvou kostela mu dokonce i jaksi vycházejí vstříc jako ty družičky v dnešním podobenství, ale nemají olej, nemají palivo, nesvítí, nežijí v milosti posvěcující. Tedy vidíme svou vlastní nerozumnost. Uznejme, že Pán Ježíš mě pravdu. Smyslem dnešního podobenství je, naučit nás moudře žít. Zakončím slovy žalmu: „Pane, nauč nás počítat naše dny, abychom našli moudrost srdce!“ (Ž 90,12)