Dnes k nám autor listu Židům promlouvá těmito slovy: „Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje, jako své syny: „Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu (nepohrdej výchovou Páně), ani neklesej na mysli (neochabuj), když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá (vychovává) každého, koho uznává za svého syna.“ Pokusme se spolu hlouběji proniknout do tohoto zjeveného Božího Slova. Toto Slovo se může stát pro nás Slovem Spásy, když mu uvěříme. Položme si nejprve otázku: Potřebujeme výchovu? Nemůžeme se spolehnout na svou přirozenost, zděděnou po předcích, že nás jistě přivede k dokonalosti? Katechizmus na základě Písma hovoří o důsledcích prvotního hříchu na lidskou přirozenost. Hřích nám ublížil na všech frontách. Rozum se nám zatemnil a to znamená, že se musíme učit. Vůle se naklonila ke zlému a oči se nám otevřely pro žádostivost a to znamená, že se musíme zapírat. Podle sv. Jána lidský svět leží v moci Zla. Právě kvůli tomuto potřebujeme výchovu. To, co by pro nás mělo být samozřejmě, vůbec takovým není.
Jak chápeme všechno to, co nás v životě potkalo, ať už to bylo dobré nebo špatné? Chápeme to, jako dílo slepého osudu, jako souběh náhodných událostí, jako něco, co nedává žádný smysl, nebo přijímáme ve víře pravdu o tom, že náš život je Bohem řízený, vrcholně rozumný, výchovný proces? V dnešním čtení slyšíme radostnou zvěst, že náš život není dílem neosobního osudu a slepých přírodních sil, ale že jsme objektem Boží pedagogiky. I když to vypadá tak, že si za svůj život můžeme především my sami, přece platí, že hlubší smysl událostem našeho života dává Boží moudrost.
Možná ve chvíli, kdy vidíme, jak se nám všechno v životě hroutí a máme pocit totálního selhání, jsme v pokušení říci: „Děkuji za takovou výchovu!“ Přiznejme si, že se často tento postoj pohrdání v nás objevuje. Když se však na to podíváme hlubší, zjistíme, že v našem životě padají modly, tedy věci a osoby, které jsme upřednostnili před Živým Bohem. Může to být manžel nebo manželka, nebo děti, na kterých jsme si tak zakládali. Boží Slovo nás vybízí, abychom nebrali na lehkou váhu (nepohrdali) Boží výchovu. Cítíme, že se nás toto Boží Slovo přímo týká. Výchovu můžeme posuzovat až podle konečného efektu a ten ve vztahu k Boží výchově zůstává pro nás skrytý, neboť jím je Věčnost, Život Věčný.
Často nechápeme Boží výchovu i proto, že myslíme jinak než Bůh. Bůh klade důraz na jiné skutečnosti než my. On klade důraz na kvalitu našeho „bytí“ a my na náš majetek, pohodlí, zdraví. Kdybychom se na sebe mohli podívat Božím pohledem, dali bychom za pravdu Bohu, že všechno pozemské může být obětováno, jen když dojdeme a dospějeme k Němu, ke Spáse. Sv. Terezie Veliká často říkala: „Solo Dio basta!“ – „Bůh Sám stačí!“ Kolik krát jsme již ve svém životě, po určité době, dali za pravdu Bohu, že to, co jsme vnímali jako katastrofu, se později ukázalo jako Boží požehnání.
Jedno velké nedorozumění mezi námi a Bohem spočívá také v tom, že si často zaměňujeme víru v Boží dobrotu s vírou v sebe, ve svou bezúhonnost. Otcové pouště tvrdili, že pokud se chce člověk setkat s Bohem, musí se nejprve setkat sám se sebou, že musí znát sám sebe. Ale poznání sebe nespočívá v tom, co se denně snažíme druhým ukázat, jakousi masku lidské slušnosti, křečovitou snahu dokázat, že nejsme to, co jsme. Znát sebe, znamená, znát i své temné stránky a ty často vycházejí na povrch právě v procesu Boží výchovy, když se nám zdá, že nás druzí provokují do hříchu. Kdyby hřích nebyl v našem srdci, nenašla by jeho provokace žádnou odezvu, ale zjišťujeme, že hřích je i v nás. Jde o to, abychom uznali, že sami nemůžeme udělat na svém polepšení nic, a aby nás vědomí ubohosti více otevřelo na přijetí Boží dobroty.
Apoštol dále říká: „Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá (vychovává) každého, koho uznává za svého syna. (Koho Pán miluje, toho vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna).“ Otázka zní: „Koho Bůh uznává za svého syna?“ Je to něco automatické, co vyplývá z našeho stvoření? Sv. Ján apoštol říká, že základ Božího synovství spočívá v osobním přijetí Božího Syna, Ježíše Krista: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi!“ (Jan 1,12) Po dědičném hříchu se nerodíme jako Boží děti, ale stáváme se jimi, když přijímáme Krista jako svůj Život, jako svou Cestu a Pravdu. Jen když vlastníme Krista – Život, rosteme a rozvíjíme se do té podoby, v níž má Otec své zalíbení. Ne každá forma života je Bohu milá. Také rakovina projevuje určitou vitalitu a přece se tomu netěšíme. Podobně se i člověk může duchovně rozvíjet a přece ne způsobem, který od něj očekává Bůh. Jestliže jsme Boží děti, dostane se nám i Boží výchovy.
„V té kázni vytrvejte! (Je na vaši nápravu, což snášíte.) Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť, kterého syna otec nekárá? Kdyby ste tedy byli bez ní, byli byste děti cizí, ne synové. Mimo to, každého z nás vychovával náš pozemský otec přísně a přesto jsme ho měli v úctě. Nemáme se proto tím spíše podřizovat Otci naši duše, abychom dosáhli života? Pozemský otec nás vychovával je pro krátkou dobu a to tak, jak se mu to zdálo vhodné, Nebeský Otec však chce pro nás jen to nejlepší, abychom se stali účastnými jeho Svatosti.“ Věřme tomu, že všechno, co snášíme, je na naši nápravu. Ne na zlepšení naší materiální situace ale na polepšení duchovního života, na prohloubení našeho vztahu k Bohu i k lidem, na prohloubení našeho vnitřního života.
„Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost.“ Pokud se nacházíme v procesu výchovy, neprožíváme to, jako cosi příjemné, ale apoštol nás vybízí, abychom si všímali ovoce této výchovy, kterým je uklidňující ovoce spravedlnosti, která je z Boha, pronikajícího do našich duší a z tohoto se můžeme těšit.
„Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena! Připravte pro své kroky přímé stezky (A vaše nohy nechť kráčejí rovně), aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil. Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána. Dávejte pozor, aby se nikdo svou liknavostí nepřipravil o Boží milost; a nevybujel žádný jedovatý kořen (kořen hořkosti) a nerozšířil tak nákazu u mnoha lidí.“ V této výchově jde o naše posvěcení, neboť bez tohoto nikdo nemůže vidět Pána a mít s ním blažené společenství. Kořen hořkosti se objevuje tam, kde člověk vírou nepřijímá Boží výchovu a reptá proti Bohu.
Sv. Ludvík, francouzský král, kterého si připomínáme 25.8. dává svému synovi následující rady, které mluví o Boží výchově: „Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu; raději musíš strpět všechna možná muka, než abys spáchal nějaký smrtelný hřích. Dopustí-li Bůh na tebe nějaké utrpení, musíš to ochotně snášet, děkovat za to a chápat, že je to k tvému dobru a že sis to snad zasloužil. A dopřeje-li ti Bůh nějaký úspěch, musíš mu pokorně děkovat a dávat pozor, aby tě přitom nezkazila pýcha nebo něco jiného, neboť nesmíš to, cos od Boha dostal, obrátit proti němu nebo ho tím urážet…. Nejdražší synu, nakonec ti dávám požehnání, jaké může dát milující otec synovi. Svatá Trojice a všichni svatí ať tě chrání od všeho zlého. Ať ti dá Bůh milost, abys konal jeho vůli, a tím mu sloužil a vzdával čest, abychom po tomto životě společně dospěli k němu a mohli ho vidět, milovat a chválit bez konce. Amen.” (Z duchovní závěti sv. Ludvíka synovi)