Dnešní evangelium nám odhaluje jednu naši chybu, že se spíše zajímáme o senzační věci, nežli o věci podstatné. V evangeliu vidíme někoho, kdo klade Pánu Ježíši, přímo novinářskou otázku: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Je to otázka, která vyhovuje lidské zvědavosti. Pán Ježíš směřuje naši pozornost jiným směrem. Jako kdyby nám chtěl říci: „Nezajímej se o počet spasených lidí, ale snaž se, abys byl mezi nimi ty sám.“
Také nás zajímá, zda se všichni uvidíme v nebeském Jeruzalémě. Papež Benedikt XII. nás poučuje: „Svojí apoštolskou autoritou definujeme, že podle všeobecného Božího ustanovení, duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova sv. křtu, na kterých ve chvíli smrti nebylo nebo nebude, pokud zemřou v budoucnosti, nic k očišťování, když se po smrti očistili, ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem – a to, po Nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista, byli, jsou a budou v nebi, jsou přidruženi k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem, společně se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista, viděli a vidí Božskou podstatu, intuitivním nahlížením a též tváří v tvář, bez zprostředkování jakýmkoliv stvořením.“
Pán Ježíš říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“ Jak můžeme rozlišit člověka směřujícího ke Spáse od člověka, který nesměřuje ke Spáse. Co je znakem nového života? Přednostně musím říci, že zdraví anebo prosperita, nejsou a nemusí být znakem života, který se blíží ke Spáse. Hlavní kritérium, podle kterého poznáváme, zda jsme na cestě Spásy, je přítomnost Ducha Svatého v nás a ovoce Ducha, které v člověku působí: „Láska“. Duch Svatý je Dobro, samo Dobro. Když žije v nás, uzdravuje naši přirozenost, pokaženou hříchem.
Jaký jsem, se ukáže, právě v momente překvapení. Tehdy se totiž odhalí to, co je ve mně skryto pod pořádnou vrstvou lidské slušnosti. Člověk svoje nitro maskuje. Odhalí ho například alkohol, když se opije, ukáže se v celé nahotě, jaký je. Stejně tak padají tyto zábrany slušnosti ve stařecké demenci. Demence nás postupně zbavuje naučeného vzdělání ale také i chování a člověk začíná reagovat ze svého nejniternějšího nitra. A toto nitro může být velice špatné, může byt v moci zlého. Ale když jsme svůj život odevzdali Ježíši, začíná v nás působit Boží Duch a zlý postupně ztrácí pozice. Zkoumejme své reakce, především ty spontánní a udělejme si úsudek sami. Co z nás vyletí, když nás zlo překvapí, když nás něco zabolí? Klejeme jako pohané? Přesně takoví jsme před tváří Boha, který proniká všechno. Kdybychom byli vnitřně dobří jako Ježíš, vyšlo by z nás jen dobro, jako z Ježíše uprostřed hrozných muk: „Otče, odpusť jim.”
Evidentní projev Ducha Svatého, Lásku, máme v srdci tehdy, když naše spontánní reakce není zlo, ale dobro. A to je znak, že jsme se odvrátili od cesty vedoucí do smrti, na cestu k životu. Boží Duch způsobuje, že člověk začíná reagovat spontánně laskavě. Dalším znakem je Radost. Radost ne ve smyslu povrchního smíchu. Radost ve smyslu nejhlubšího upokojení. Částečně se to kryje s tím dalším znakem, který tvoří Pokoj – Šalom. Hebrejské Slovo „Šalom“, má širší význam. Je to jakýsi „Pokoj dokonalosti“. Takový Pokoj nachází osoba, která dosáhla dokonalosti. Je to Pokoj a Radost z Boha, které svět dát nemůže, ale které, když jednou v sobě člověk zakusí, ví, že jsou z Boha. Znakem dobrého duchovního směřování je rostoucí Pokoj a Radost. Sv. Pavel říká ještě o dalších plodech, jako je Trpělivost, Laskavost, Dobrota, Věrnost, Tichost a Sebeovládání, ale ty prvé tři, jsou nejevidentnější. Můžeme si otázku položit takto: Je ve mě Láska, Radost, Pokoj? Pokud ne, nejdeme po správné cestě, anebo nekráčíme správně po správné cestě. Sv. Augustina tvrdí, že: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Bůh chce, abychom, jako osoby obdařené rozumem a svobodnou vůlí, vešli do skutečnosti Spásy, abychom vědomě a dobrovolně přijali to, co nám On nabízí. Můžeme to udělat v každé chvíli.
„Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi (Snažte se vejít úzkou bránou)! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít (Mnozí se budou pokoušet vejít), ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře (Když hospodář vstane a zavře dveře) a vy zůstanete venku, a začnete tlouci na dveře a volat: „Pane, otevři nám!“, odpoví vám: „Neznám vás, odkud jste!“ Tu začnete říkat: „Vždyť jsme s tebou jedli a pili, a učil jsi nás na ulicích (na našich ulicích jsi učil)!“ Toto podobenství se týká nejen rodáků Pána Ježíše ale také i nás křesťanů, protože i zde Ježíš učí skrze svoji církev, ale jestli si nevezmeme jeho slova k srdci, nic nám nepomůže, že třeba chodíme i denně do kostela. Nestačí jen poslouchat Slovo, ale je zapotřebí zachovávat. Není to pohodlná cesta, jež je představována různými moderními sektami, ale je to ta stará a nepopulární úzká cesta a brána ve tvaru Kříže. Pán Ježíš mluví o těsných dveřích (úzké bráně). Křesťanství bez Kříže, je falešné náboženství.
Vždyť i nám může Ježíš říci: „Nevím, odkud jste. Pryč ode mne, všichni jste páchali nepravosti (jež pácháte nepravosti)!“ Tam bude pláč a skřípání zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák a Jakub i všichni proroci, jsou v Božím království, ale vy budete vyhnání ven (vás z něj vyhodili).“ Aby se nám toto nestalo, musíme nechat v sobě zazářit Boží Dobrotu. Stát se skutečně Božím Obrazem, to znamená místem přebývání Boha, místem Vtělení a Zjevení Božího Slova. Prosme Pána Ježíše, aby On, žil v nás. Potom se nebeský Otec přihlásí k nám, jako ke svým dětem.
Na závěr ještě jeden výrok sv. Františka, který nám pomůže pochopit, jak to je s naši Spásou: „Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost, je nejjistějším prostředkem, proti nástrahám a lstem, zlého ducha. Říká totiž: „Ďábel nejvíc jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí se sebou prach a podle libovůle jej hodí do záhybů svědomí, aby pošpinil čistotu svědomí a ryzost života. Pokud je však srdce naplněno duchovní radostí, marně had stříká svůj jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníkovi, když ho zastihnou plného svaté radosti. Ale když je však mysl malátná, bez útěchy a smutná, lehce se stane kořistí smutku, anebo marných radovánek”.
Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se vystříhal sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Když zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby, říkal totiž: „Božího služebníka, mohou některé věci zmást, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze Spásy. Pokud setrvá v zádumčivosti a těžkomyslnosti, zakoření se v něm ono babylonské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, když nebude slzami ihned vyhlazené.“ Radost ze Spásy, o které říká sv. František, může člověk okusit v modlitbě, když zažije Boží blízkost.