V dnešním evangeliu dělá Pán Ježíš něco, co bychom mohli označit jako průzkum veřejného mínění: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Je to zvláštní otázka. Je to otázka na „Syna člověka“. Toto spojení vyjadřovalo v běžné lidové řeči abstraktní pojem „člověk“. Syn člověka to je Ježíš, ale jsme to zároveň všichni. Tak to např. uvádí: Žalm 8:5 „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ a také Žalmy 144:3 „Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?“ Je pravdou, že tento všeobecný termín v době Pána Ježíše, měl jiný význam. Poprvé se s tímto zvláštním významem setkáváme u proroka Daniela (7,13) v tajemném nočním vidění: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu.“ Od doby zjevení prorokovi, dostává toto spojení, Mesiášský význam. Tento termín byl asi nejméně zatížen různými falešnými představami o poslání mesiáše a zřejmě proto si ho Pán Ježíš vyvolil jako označení pro sebe.
Můžeme z toho vyvodit závěr, že otázka, kterou položil Pán Ježíš apoštolům, je především otázkou k tomu, za koho lidé pokládají Ježíše. Názory na Jeho osobu jsou různé a odpovědi se různou mírou přibližují pravdě. Podle lidského mínění a jiného evangeliového podání, je Ježíš totožný s některým ze starších proroků, který byl vzkříšen, a proto v něm působí tajemná boží moc.
Pán Ježíš však tu stejnou otázku klade těm, kteří jsou mu blízcí, tedy i nám, jež se považujeme za jeho učedníky: „A za koho mě pokládáte vy?“ Můžeme být ještě konkrétnější: „Za koho mě pokládáš Ty? Čím jsem pro tebe? Co pro tebe znamenám? Co si o mně myslíš?“ Tuto otázku klade dnes Ježíš tobě a ty se chovej podle odpovědi, kterou dáš.
Alespoň na chvilku se můžeme vžít do situace apoštolů a učedníků. Před nimi stojí mladý člověk, který má něco po třicítce a klade jim tuto otázku. Před nimi stojí člověk, má oči, uši, ústa, nos a všechno, co patří k člověku, bývá dokonce hladový a unavený. Na svém těle a ve své duši, prožívá problémy růstu. A tento člověk se ptá: „A za koho mě pokládáte vy?“
Bylo by zcela na místě, kdyby Petr řekl: „Jsi lidský syn, tak jako já!“ Takto to vypadá zvenčí. Nakonec i sám Ježíš se označil, jako Syn člověka. Šimon Petr však odpověděl: „Ty jsi Mesiáš (Kristus), Syn Živého Boha!“ Jak zvláštně musela znít Petrovi, jeho vlastní odpověď. Bohové pohanských národů, měli syny a dcery. V přísně monoteistickém židovském prostředí, však existoval Bůh, který byl Sám a Jediný. Apoštol Petr se odvážil toto vyslovit jen po všech zážitcích a zkušenostech, které s Ježíšem měl. Žádný jiný člověk nemohl dělat to, co dělal Ježíš. Podle apoštola je Ježíš současně Synem člověka, ale také i Synem Živého Boha, Pravý Bůh i pravý člověk. Je Synem Boha Izraele, který je na rozdíl od pohanských bohů, Živým Bohem a jeho živost se projevuje i v tom, že je Otcem. Ježíš je Pravý Bůh a současně pravý člověk. Člověk a současně Bůh. Člověk – Láska, Boží Obraz anebo Vtělená Láska.
„Ty jsi Mesiáš, Syn Živého Boha“. Bůh se zjevuje jako Otec, ale současně i jako Syn. V Bohu je Otcovství i Synovství. Každý člověk může být Synem Božím, pokud přijme Boží Slovo v Duchu Svatém do svého srdce. Každý jeden z nás, může být a dokonce má být Božím Synem, skrze přijetí Slova a Svátosti. V Ježíšově bytosti, je uzavřena nová smlouva mezi člověkem a Bohem. V jeho bytosti se Bůh znovu spojuje s člověkem, pod podmínkou, že tělo člověka, se stane příbytkem Božího Ducha a obrazem Slova. A toto je podstata Spásy, protože prvotní hřích nám právě v této oblasti nejvíce ublížil. Člověk, jež byl stvořen pro Boha, ztratil s Ním společenství. Vrcholný smysl člověka je Bůh. Bez Boha je člověk neúplnou bytostí. Bez Boha, je člověk bez Lásky. Bez schopnosti oběti, která je plodem lásky, se člověk neumí ani rozmnožovat, protože na rozdíl od zvířete, se každý nový člověk rodí za cenu oběti.
Na této víře je vystavěna církev. Církev, to je tajemství Bohočlověka. Církev slouží tomuto novému životu. Církev je Tajemné tělo Boha. Církev, to je snaha Božího Slova, prodloužit svoje Vtělení do každé lidské bytosti. Právě proto nás Ježíš zve, abychom měli účast na jeho Těle a Krvi. Tak úzce chce být Bůh s námi spojen. Lidé, kteří se počítají za křesťany, útočí a kritizují církev. Jakoby církev byla především věcí papeže, biskupů, kněží a řeholníků. Církev je především věcí Krista. A každý ji vnímá takovou, jaká je v něm samém. Svatý Pavel říká: „Kristus ve vás, naděje slávy!“ Toto je především církev, Kristus v tobě. Pokud není v tobě Kristus, žiješ mimo církev, i když chodíš v neděli do kostela. Pokud žiješ z Kristova tajemství, začínáš chápat a vnímat krásu Církve.
Když se díváme na Ježíše v eucharistii, jsme v podobné situaci, jako Petr apoštol. Viděl očima člověka, ale vírou vyznal Boha. My vidíme chléb, ale víra nás vyzývá, abychom věřili, že je to Kristus, Syn Živého Boha. Sv. František z Assisi nám adresuje tato slova: „Nuž „lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce“, proč nechcete poznat pravdu a „věřit v Syna Božího“? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z „královského trůnu“ do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu, a jako oni, když se na něho dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něho hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější Tělo a Krev. A takovým způsobem, je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: „Hle, já jsem s vámi až do konce tohoto věku.“ Amen.