Včera jsme slyšeli evangelium o bohatém mladíkovi, který odešel smutný, protože měl mnoho majetku. Můžeme se zeptat: „Kdo koho měl ve vlastnictví? On majetek, nebo majetek jeho?“ Člověk propadá modlářství, když ne on ovládá věci, kterými ho obdařila Boží dobrota, ale věci ovládají jeho. Člověk může mít i mnoho majetku, ale pokud ho věci neovládají a ví rozdávat, nemusí to být pro něj špatné. Ale Ježíš prohlašuje: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království.” V evangeliu podle Marka čteme trošku jiným způsobem tlumočenou tutéž pravdu: „Jak těžko vejdou do Božího Království ti, co mají majetek!“
O co se většina lidstva usiluje? Získat si nějaký majetek. V něm vidíme svou jistotu. Možná právě toto vyjadřuje pokušení, které ovládne bohatého člověka. Nespoléhat se na Boha, ale věřit v sílu majetku. Jeho zájem se soustředí na „mít“ a ne „být“. Člověk je ochoten nenávidět kvůli majetku. Boží Slovo dnes zní pro nás, aby nás vytrhlo z bludu. Často celý svůj život zasvětíme hromadění bohatství. Vidíme v něm bezpečnost a teď Ježíš prohlašuje naši celoživotní snahu za pomýlenou formu existence, za nebezpečí, které dokáže dokonce udusit v nás Boží Slovo.
Apoštoly byli odchováni SZ příběhy, kde bohatství bývalo často a převážně znakem Božího požehnání a zalíbení. Proto pro apoštoly musel znít velmi podivně další Ježíšův výrok: „Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Exegeze připouští dva možné výklady tohoto místa. V Jeruzalémě, v době Pána Ježíše, existovala velmi uzounká brána, kterou nazývali ucho jehly a touto bránou se žádný, řádně naložený velbloud, neprocpal. Druhá možnost je v tom, že se tu popletli dvě řecká slova: camilon (lano) a camelon (velbloud). Pak by toto přirovnání neznělo tak absurdně. Smysl věty by byl: „Spíš projde lodní lano uchem jehly, jako se boháč dostane do nebe.“
Království Boží není cosi, do čeho budeme po smrti automatický přeneseni. I v duchovním světě platí dva zákony, které známe z fyziky. Zákon setrvačnosti a zákon přitažlivosti. Duchovní zákon setrvačnosti se dá vyjádřit i výrokem z knihy Kazatel: „Kde strom padne, tam zůstane ležet”. Anebo jak to vyjadřuje lidová moudrost: „Strom padne tam, kam se celý život naklání.“ A dá se říci, že i člověk padá tam, kde směřoval celý jeho život.
Druhý duchovní zákon, zákon přitažlivosti, vyslovuje sám Ježíš: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Pokud je naším pokladem sám Bůh, naše duše se svou touhou přibližuje k němu. Pokud je mým pokladem majetek, má duše se ani po smrti nedokáže od něj odpoutat. Do Božího království může opravdu vejít jen člověk svobodný.
I my se možná podobně jako apoštolové zděšeni ptáme: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš odpovídá: „U lidí je to nemožné, u Boha však je možné všechno. (Lidem je to nemožné, ale ne Bohu. Neboť Bohu je všechno možné!)“ Tato druhá věta nás varuje před jinou formou hromadění bohatství. Člověk si může myslet, že se spasí svými skutky a vede ho to k hromadění zásluh. Pěstuje v sobě vědomí záslužnosti. Toto na Pána Boha taky nezabírá. Spása je Boží akcí. Jde o to, abychom se dali spasit. Máme Boha o to prosit a odevzdat se mu. A když z milosti Boží dosáhneme stav sjednocení s Ním, objeví se v nás Láska Boží a my budeme přinášet plody dobrých skutků. Chudoba jako svoboda od věcí patří k podstatě Ježíšova evangelia. Ne bída, ale nezávislost, dobrovolná chudoba. Nesmíme si zakládat ani na duchovním bohatství. Pravé a trvalé bohatství je přebývání Boha v nás skrze Slovo a Ducha.
Na závěr slova sv. Františka: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ Je mnoho těch, kteří jsou horliví při modlitbě a bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho půstů a umrtvování, pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit křivdu jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo vezme a hned se nad tím rozčilují. Ti nejsou skutečně chudí v duchu; neboť, kdo je skutečně chudí v duchu, nenávidí sám sebe a miluje i těch, kteří ho bijí do tváře.
Pan řekl Adamovi: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobrého a zlého nejez.“ Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti. Neboť ten jí ze stromu poznání dobrého a zlého, kdo si přivlastňuje svou vůli a vychvaluje se všem tým dobrem, které Pán v něm mluví a působí a tak se mu našeptáváním ďábla a přestoupením, zákazu dostává ovoce poznání zla, za to neujde trestu.“