Pokud jsme dobře sledovali dnešní podobenství, dáme za pravdu proroku Izaiášovi, který tvrdí, že Boží myšlenky jsou jiné než naše. Bůh myslí jinak, než my. Dokonce jsou Boží myšlenky tak daleko od našich lidských, jako je nebe nad zemí. Tuto Boží nevýslovnou a pro nás nepochopitelnou moudrost vyjádřil jeden indický učenec následující větou: „Svět je absolutně dokonalý – včetně tvé vlastní nespokojenosti s ním i všeho toho, co se snažíš dělat, aby si ho změnil.“ Boha a jeho činy člověk nikdy nedokáže zcela pochopit. Vždy zůstane prostor, který vyžaduje víru. Víru v to, že i když všechno Boží jednání nechápu, nebo se mi dokonce může zdát špatné a mě ohrožující, je to vždy jen Dobro. Všechno slouží k dobru těm, kteří milují Boha, říká apoštol Pavel.
V podobenství, které nám v dnešním čtení vyprávěl Ježíš, nás učí, že Bůh je zcela jiným způsobem Spravedlivý, jak jsme my spravedliví. Lidskou spravedlnost definujeme, jako snahu, dát každému, co si zaslouží. Odměna a trest. Nebo tak, jak to vyjadřuje účetnictví: „Měl dát“ a „dal“. Do takové spravedlnosti se Bůh nevtěsná. Jeho Spravedlnost je něco jiné a lepší. Bůh svou Spravedlnost uplatňuje skrze své milosrdenství. Nedává jen podle zásluh, ale podle potřeby.
Dnešní podobenství v podstatě ukazuje dvě skupiny lidí. Jedni, s nimiž byla sepsána dohoda o práci, kteří pracovali od rána za slíbený denár. Mohli bychom je označit jako lid smlouvy. Mohou nám představovat Izrael. A pak druhou, počtem větší skupinu tvoří ti, které nikdo jiný nenajal, kteří se do práce na vinici Páně zapojily v pozdějším čase, kterým Pán přislíbil jen tolik, že jim dá, „co bude spravedlivé!“ A oni uvěřili a šli do Pánově vinice. Mohli bychom je označit jako lid víry, tedy pohany, kteří uvěřili v Krista.
Kdyby v dnešním podobenství začal Pán vyplácet od těch prvních a ne od posledních a nechal první nejprve odejít, možná by nebyla žádná vzpoura. Dostali přesně tolik, jak se s Pánem sjednaly. Jenže Pan rad provokuje, a proto začíná vyplácet od těch posledních. Problém není v tom, že by ti první nedostali tolik, co jim bylo slíbeno, ale v tom, že i ti ostatní byli postaveni na stejnou úroveň. Zádrhel není ve velikosti jejich odměny. Dostali přesně tolik, nakolik se dohodli. Tragédie je v jejich nepřejícnosti. Toto podobenství jakoby nás přenášelo na konec časů. Ukazuje nám jeden zorný úhel Božího soudu. Vždyť výplata představuje čas, kdy Pán odměňuje. Dává stejně všem, kteří se setkali s jeho pozváním a přijali ho. Nebere ohled na to, zda se někdo s tímto pozváním setkal na začátku svého života, nebo na konci. Rozhodující v Božích očích je, že pozvání přijal. Odměna je stejná pro všechny.
V Božím království totiž existuje jen jedna jediná odměna a tou je Bůh sám. Avšak radost z dané odměny není stejná. Není chyba v odměně, ale v našem postoji. Některým kalí radost z odměny závist, že i ti poslední dostali tolik, co oni. Namísto věčného nazírání na Boha a věčné radosti s ním, nastupuje u nich zírání, zlobení se na Boha, který je dobrý, který chce dát každému tolik, co i prvnímu. Odměna je tatáž, ale osobní postoj je jiný. Jeden se raduje nad nezměrným Božím milosrdenstvím, druhý hříšné truchlí, že i ten poslední dostal tolik, co on. Pěkně to vyjadřuje i povídka: „O dlouhých paličkách.“
Jistý čínský mudrc velmi prosil Boha, aby mohl někdy na vlastně oči spatřit nebe a peklo. Bůh vyslyšel jeho prosbu a poslal svého anděla, aby zmiňovaného mudrce doprovázel po těchto místech. Anděl ho zavedl nejprve do jedné velké, celkem vkusně zařízené místnosti, kde uprostřed na ohništi stal velký kotel s dobře a chutně upravenou rýží. Kolem seděli zoufalí lidé s velmi dlouhým paličkami a snažily se nabrat jsi jídlo z kotle a položit jsi ho do úst. Vypadali velmi uboze: byly vyhublí, bledí a smutní. Atmosféra byla tísnivá a studená. Paličky byly tak dlouhé, že nebylo možné si dát výborně upravenou rýži do úst. Tito lidé skutečně prožívali pekelná muka a trpěli chutí k jídlu a zároveň hladem. Když opustili tento prostor, anděl vysvětlil světci, toto zde je peklo.
Pak ho zavedl na druhou stranu vesmíru, do místnosti, která vypadala stejně vkusně upravená jako ta předešlá. Uprostřed stál stejný kotel se stejně chutnou rýží, kolem seděli lidé se stejnými dlouhými paličkami. Tito lidé však vypadali šťastní a dobře živeni, zdraví a překypující radostí. Mudrc se zamýšlel, jak je to možné, že ti první byli ve stejné situaci zoufale nešťastní a tito září blažeností. Najednou si všiml, že na tomto místě, jeden druhému těmito dlouhými paličkami podává jídlo do úst. Obyvatelé nebe nemysleli jen na sebe, nesnažili se za každou cenu jen sebe samých nakrmit. Již na zemi se tito lidé naučili zapomínat na sebe a všímat si potřebu druhých, a tím se krmili vzájemně. Toto místo bylo nebe. Světec žasl nad Boží moudrostí a dobrotou. Pochopil, že Bůh nikoho neudělal nešťastným, ale nešťastní jsou ti, kteří nemilují.
Je docela možné, že když zemřeme, zjistíme, že totéž světlo nesmírné blaženosti svítí v nebi, v očistci a dokonce i v pekle. Nebešťané se v nebi nesmírně radují z nesmírně Dobrého Boha, duše v očistci trpí v přítomnosti nesmírně Dobrého Boha a duše v pekle jsou zoufale nešťastné z nesmírně Dobrého Boha. Na Boží dobrotu lze nahlížet, ale i zírat, jak nám to pro výstrahu ukazuje dnešní podobenství.
Na závěr připomenu výrok z proroka Izaiáše: „Mé úmysly (myšlenky) nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55,8-9)