6. Velikonoční sobota
Naposledy jsme říkali, že je to s námi podobně, jako se Šimonem Petrem v 5. hl. Lk evangelia. Kristus učil zástupy na břehu Genezaretského jezera. Zahlédl u břehu dvě lodě. Vstoupil na jednu z nich, co byla Šimonova a požádal ho, ať trochu odrazí od břehu, aby odtud mohl učit. A když přestal vyučovat dal Šimonovi radu, aby se odplavil od břehu na hlubinu a spustil sítě. Tehdy Šimon odpověděl: „Pane, celou noc jsme se namáhali a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustíme sítě.“ Když to udělali, chytili takové množství ryb, že se jim až trhaly sítě.
Každý jeden učedník Kristův může ještě přežít takový moment hojného lovu. Každý z nás může říci: „Přestože jsem 15,20,30 let lovil, neulovil jsem nic, nepřivedl jsem k tobě Pane, žádného člověka, ale na tvé slovo zkusím ještě jednou spustit síť.“
Nesmíme pochybovat, že jednou taková chvíle nastane, neboť je určitě vůlí Kristovou, abychom ho přijali jako svého Pána a Spasitele a abychom jiným hlásali tu radost, to štěstí, které prameni z toho, že jsme ho vpustili do svého života a že my žijeme v něm a On žije v nás.
Chtěl bych nyní poukázat na jisté, mnoha lidmi vyzkoušené, zásady plodného vydávání svědectví Kristu. Je jich 9 a v krátkosti během několika dní si o nich něco pobvíme. Některé jsou již známé, ale si je alespoň připomeneme, neboť představují podmínku plodného svědectví.
1) První podmínka spočívá v tom, abych měl vnitřní jistotu, že Kristus je mým Spasitelem a Pánem, že vstoupil do mého života. Je to jistota, která se opírá o jeho slovo a ne o nějaký citový zážitek. Toto je nutná podmínka. Z této jistoty vyplývá přesvědčení, že je třeba jít hlásat, neboť vlastníme cosi radostného, cosi co je i jiným třeba, co jim dá radost, klid a štěstí.
Proto, ne náhodou, připravujícím se na evangelizaci, stále opakujeme, že je třeba začít od osobního přijetí Krista. Tento moment nelze obejít. Všechno jiné by nemělo smysl, bylo by budováním bez základu. Neboť k lidem máme jít ne proto, abychom učili jako učitelé, kteří mají na to diplom a nyní například přednášejí matematiku nebo fyziku, ale proto, abychom vydávali svědectví o Kristu. Musíme ho tedy nejprve znát, navázat s ním velmi důvěrný vztah a blízký kontakt, uvěřit v něho a jemu, modlit se k němu, povídat si s ním, řešit s ním své životní problémy.
Pouze tehdy, když On bude opravdu mým přítelem, si můžu být jistý, že jsem položil základ, na kterém můžu budovat. Musím si být jistý, že Kristus skrze víru přišel ke mně a tuto jistotu opírat o Boží Slovo a jeho příslib, tehdy stavím na základě víry. Ježíšův příchod skrze víru, to je nové narození, o kterém říká Nikodémovi: „Jestliže se někdo nenarodí shora, nemůže spatřit Boží království.” (Jan 3,5)
Přijetí Krista se děje v Duchu svatém, neboť jedině Duch svatý může v lidském srdci vzbudit víru ve smyslu Písma svatého. Víra to je první zákon společenství. Pokud Ježíšovi důvěřuji, otevírám se mu. Jsem ochoten a schopen naplnit se jeho Slovem i Duchem. Víra to je bezprostřední a osobní vztah: „JÁ“ a „TY“ (Kristus). Je to první dar Ducha svatého, základní charisma, ustanovení mého bezprostředního vztahu k živé osobě Krista.
Z Boží strany naší víře odpovídá milost = vztah Boha k nám, Lásko. Jen na tomto základě lze budovat evangelizační činnost a vydávání svědectví. Z něj, vyrůstá láska, radost, zápal, nadšení, přesvědčení.
2) Druhá podmínka stejně dobře známá a stejně nezbytná, je přesvědčení o odpuštění hříchů, jestliže byly uznány a vyznány ve víře v Krista, ve víře v moc jeho krve přelité na kříži. V knize Zjevení čteme: „Nyní nastala spása, moc a království našeho Boha a vláda jeho Pomazaného, neboť byl svržen žalobce našich bratří, který na ně dnem i nocí žaloval před naším Bohem. Ale oni nad ním zvítězili pro Beránkovu krev a pro slovo svého svědectví; a nemilovali svůj život až k smrti.“ (Zj 12,10-11)
Tedy, když jsem uvěřil v Krista a zřekl se svého hříšného života, nemohou být ve mně obavy, co do odpuštění hříchů, nemohou být hříchy nevyznané, nepodrobené odpouštějící moci Kristovy. Pokud mám takové obavy, nemohu být radostným svědkem spásy, neboť spása to není abstrakce, to není jen jakási idea, to já jsem zachraňován a zachráněn, neboť Kristus mě osvobozuje zpod moci hříchů. O tom mám svědčit s přesvědčením, radostí a silou.
Proto musím nejprve uspořádat tyto záležitosti v sobě, musím dospět k přesvědčení, že pokud jsem splnil všechny požadavky, tak si můžu být jistý v tom, že mé hříchy jsou mi odpuštěny. Musím v to věřit. Jen tehdy mohu svědčit, neboť tehdy se mé svědectví týká události, faktu a skutečnosti velmi radostné.
K tomuto ještě jednu poznámku. Existují hříchy, které již byly spáchány a tedy mohou být předmětem odpuštění, ale kromě toho existuje i hříšné bytí, ze kterého pramení všechny naše hříchy. Někdy nám v apoštolátu brání právě toto narušené bytí.
Chtěli bychom jít jiným svědčit o Kristu, ale připadáme si jako lidé postižení infekční chorobou. Může nakažený žloutenkou jít zodpovědně dělat dobré skutky a například zaměstnat se jako kuchař v misích? Cítíme, že v takovém případě je lepší čekat, až bude uzdraven z infekční choroby. Toto se týká i našeho svědectví.
Svědčit může jen ten, kdo cítí, že Kristův život v něm je již mocnější než jeho hříšné bytí, že mu Kristus nejen odpustil hříchy, ale také uzdravil jeho narušené bytí. Proto má smysl existence v samotě, jakoby v izolačce, pod uzdravujícím vedením Krista. Proto mnozí svatí, dříve než začali svou apoštolskou činnost, prožívali někdy i desetiletí v samotě, v zapírání sebe a ve stále větším příklonu k Ježíšovi.