20. pondělí – (Mt 19,16-22)

Odpověď na otázku, kterou položil Ježíši bohatý mladík, zajímá i nás: „Mistře, co dobrého mám udělat (co dobrého mám dělat), abych dosáhl věčného života?“ Dotaz na věčný život není otázkou pouze na život prodloužený v čase do nekonečna, ale na život kvalitativně jiný, lepší, dokonalý, blažený a nekončící. Člověk v podvědomí tuší, že takový život je možný. Možná právě z tohoto tušení vyplývá jakási bytostná nespokojenost většiny lidí se životem tak, jak ho žijeme na této zemi. Zvláštně na nás působí odpověď Pána Ježíše: „Proč se mě ptáš, co je dobré (na dobré)?“ Jakoby tohoto mladíka chtěl odkázat na jeho vlastní svědomí, které má zvláštní schopnost rozlišit mezi dobrem a zlem. Člověk má v sobě zvláštní smysl pro dobro. Svědomí nám slouží jako magnetka kompasu. Magnetka stále ukazuje na sever, naše svědomí stále směřuje k dobru. Ozývá se, když jsme se odchýlili od tohoto směru.

„Jen jeden je dobrý. Chceš li však vejít do života, zachovávej přikázání!“ Jedině Bůh je Dobrý a Dobro samo. Chtít Dobro, znamená, chtít Boha. Bůh je však Život. Chtít Boha tedy znamená i zachovávat přikázání. V podstatě to znamená přijmout Boha, jako Život. Poslušnost přikázáním je projevem lásky vůči Dobru, vůči Bohu. Poslušnost přikázáním je i opravdovou láskou vůči sobě samému i bližnímu. Mládenec se ptal, které přikázání má zachovávat. Možná právě tato otázka nejlépe vystihuje problém jeho svědomí. Farizeové vyvodili z Mojžíšova zákona množství příkazů a nařízení. Ježíš poukazuje na to, že k věčnému životu vede zachovávání Desatera. Dokonce zdůrazňuje přikázání II. desky Zákona, tedy přikázání, které se týkají našich mezilidských vztahů. „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ To, co Ježíš vyžaduje, jako podmínku k věčnému životu, je vlastně zachovávání přirozeného zákona, který mají všichni lidé vepsaní hluboko ve svém srdci a který se ozývá i ve svědomí toho, kdo se prohlašuje za ateistu. Jakoby mladíkovi řekl: „Řiď se zákonem svého svědomí, jestli chceš vstoupit do života!“ I v naší křesťanské výchově musíme dbát na to, abychom byli nejprve lidmi, až pak můžeme být křesťany a až pak řeholníky.

Mladík se mohl pochlubit: „To všechno jsem zachovával.“ On cítí, že mu cosi chybí: „Co mi ještě schází?“ Přesto, že kráčel cestou přikázání, nenašel plnost radosti. Ježíšova rada se týká něčeho, co bychom mohli zařadit do kategorie „jít nad povinné“. „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Majetek, který se může člověku stát náhražkou víry Bohu, se stává překážkou dokonalosti. „Když jinoch to slovo uslyšel, odešel zarmoucen, protože měl velký majetek.“ Toto místo evangelia tvoří jakousi křižovatku, kde ti, kdo chtějí následovat Krista, odcházejí buď směrem k radosti, nebo smutku.

O sv. Františkovi se píše, že právě tato rada Pána Ježíše se stala pro něj cestou k životu v dokonalosti. Když slyšel tuto výzvu, velmi se potěšil, protože pochopil, že právě toto potřebuje, aby našel dokonalost a naprostou radost: „Jednoho dne se v kostelíku četlo evangelium o rozeslání apoštolů a svatý Boží byl přítomen. Ihned po mši naléhavě prosil kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když sv. František uslyšel, že Kristovi učedníci nemají mít ani zlato ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani mošnu, ani chléb, že si neměli sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží Království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: „To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.“ Hned, plný radosti, chce sv. otec naplnit to spásné povzbuzení. Ani chvilku neotálí, aby začal žít tak, jako právě slyšel. Zul obuv, odložil hůl a kožený opasek zaměnil za provaz. Hábit si předělal do tvaru kříže, aby se ubránil šálení zlého. Hábit byl z hrubé látky, aby v něm křižoval své tělo s jeho neřestmi a hříchy. Byl to oděv chudý a bez ozdob, aby neprobouzel světské žádosti. I to ostatní, co slyšel, začal konat s co největší péčí a úctou. Nebyl hluchým posluchačem evangelia, ale co slyšel, pečlivě zachovával v paměti a snažil se vše plnit.“