Otázka znalce Zákona v dnešním čtení, míří k tomu, co je nejdůležitější, co nesmí být nikdy porušeno, pokud ještě chceme mluvit o pravém náboženství. Odpověď Pána Ježíše, je vlastně kratší verze příkazu, který na vrchu Sinaj přijal Mojžíš od Boha. „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí! To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Jsou to přikázání, bez jejich zachovávání, bychom určitě minuli cíl věčné spásy, i kdybychom všechna ostatní přikázání zachovávali do puntíku. Přikázání mají svoji hierarchii.
Možná nás zarazí skutečnost, že se zde mluví o lásce jako o příkazu. Láska k Bohu, jako příkaz? Kdybychom nebyli narušeni prvotním hříchem, měli bychom tento imperativ, vepsán hluboce ve svém srdci. Měli bychom vepsánu nesmírnou vděčnost a lásku vůči Tomu, který nás stvořil. Ale vidíme, že žijeme nenormálně, bez této vnitřní odezvy na skutečnost stvoření. Po dědičném hříchu, nejsme úplně normální: „Rozum člověka se zatemnil, vůle se naklonila ke zlému.“ Proto se nám často musí přikazovat tak, jako se přikazuje nemocnému člověku. Musí se nám přikázat věci, které slouží k našemu dobru, neboť naše chuť je pokažena. Chutná nám zlo, ale když ho uděláme, jsme nešťastní. Dobro nám nechutná, ale když se přemůžeme a uděláme ho, nacházíme své štěstí. Proto se nám přikazují věci úplně běžné, i když pro nás, postižené dědičným hříchem, ne úplně samozřejmé. Přikázání lásky je i proto přikázáním, neboť je cestou k věčnému životu a ke Spáse a také proto, neboť je vyjádřením Boží vůle, která chce, aby všichni lidé byli spaseni.
Člověk dostal úžasnou možnost a schopnost milovat Boha. My můžeme milovat Boha. Bůh – Absolutno, který vyslovil tento příkaz, přednostně On sám miluje člověka, kterého stvořil pro Sebe, kterého stvořil pro Lásku. Ten, kterého poznáváme rozumem jako Stvořitele světa, chce být poznáván srdcem jako Milenec. Láska k Bohu, má své těžiště v poslušnosti jeho Zákonu. Jen tehdy můžeme pravdivě říci Bohu: „Miluji Tě“, když se chráním od hříchu v jakékoli podobě. Všechno je hříchem, co nás odděluje od lásky k Bohu.
V Slovenském překladu není použito slovo miluj, ale „milovat budeš!”. Je to úkol, se kterým nebudeme nikdy hotovi. Skutečný milovník Boha, nikdy nemůže říci: „Už jsem miloval dost!“ Mnozí ví, co je to láska k ženě, k manželovi, láska k dětem, ale ví někdo, co je to láska k Bohu? Možná ji dokážeme pochopit až v hodině své smrti, kdy budeme z lásky a z poslušnosti vůči Bohu umírat. Bl. Duns Scotus učí, že jednou z forem lásky vůči Bohu, je přijetí utrpení. Utrpení je šancí dokázat Bohu, že ho milujeme víc, než sebe sama.
Milovat Boha, to je snaha obejmout ho srdcem. Ale celým srdcem. Nemáme své srdce dělit mezi Něj a něco jiného. Pokud milujeme Boha přednostně, můžeme objat v srdci celý svět, ale když přednostně milujeme stvořenou skutečnost, Bůh se už do mého srdce nevejde. Boha máme milovat celou duší, tedy celo bytostně. Bůh je Stvořitelem celého člověka. K Němu se tedy máme vzpínat celou bytostí. Svoji lásku k Němu máme projevit svým tělem i svojí duší. Máme Ho milovat celou myslí. Celou svojí myslí. V myšlenkách máme být s Ním stále spojeni. Nemají být v nás myšlenky, které bychom chtěli před Ním utajit. Svoji mysl máme mít zcela odkrytou před jeho pohledem.
Milovat Boha znamená, milovat správným způsobem i sebe samého, neboť On je tou nejúžasnější odměnou. Milovat Boha znamená, milovat Život, neboť On je Život. Mimo něj, není Život. Nemilovat Boha, to znamená, pozvolně kráčet cestou smrti do záhuby, ke svému neštěstí a ke své hanbě. Kdo miluje Boha, miluje sám sebe, neboť kráčí cestou k nesmírně blažené věčnosti. Láska k Bohu nás činí vrcholně svobodnými, ale i vrcholně plodnými, neboť plodem této lásky je Kristus v nás lidech, naše normálnost. To je největší a první přikázání.
„Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Milovat bližního znamená, umět se vcítit do jeho potřeb. Konat jen to, co bych si sám v jeho situaci přál, ale ještě dokonaleji, dělat pro něj to, co by udělal Ježíš, kdyby byl na mém místě. Je to schopnost soucitu. Soucit nejen s pozemským osudem, ale soucit sahající až k věčnému směrování.
Mluvíme sice o dvou přikázáních lásky „k Bohu“ a „k bližnímu“, ale to první i druhé, počítá s třetím, se správnou mírou lásky k sobě. Toto přikázání předpokládá, že sebe samého máš rád, že máš k sobě úctu a lásku, protože jsi dílem Nejvyššího Boha. Musíš nejdříve v lásce sám sebe přijmout, abys dokázal milovat druhé. Musíš vírou přijmout pravdu o tom, že jsi vzácný v Božích očích, aby sis dokázal umět vážit jiné. Milovat bližního, jako sebe samého, je snaha vžít se do bližního, postavit se na jeho místo a do jeho situace a postupovat vůči němu tak, jak bych si to v jeho situaci sám přál. Milovat Boha a milovat bližního, dokáže jen ten, kdo správně miluje sebe, ten, kdo sám sebe a svůj život považuje za hodnotu, kvůli které je správné a spravedlivé, milovat svého Stvořitele. Pokud svůj život nepovažuji za hodnotu, potom si neumím ctít ani Boha, ani své rodiče a dokonce ani nikoho jiného. Někdy se člověk tváří, anebo dokonce se i tak vyjadřuje, jako kdyby svému životu nepřipisoval žádnou cenu, ale když mu někdo sáhne na život, potom je vidět, jak hodně miluje svůj život! Ale i láska k vlastnímu životu, je už láskou k Bohu, protože On je Život.
Dnešnímu člověku se zdá, jakoby nenacházel důvody pro lásku k Bohu, jakoby neměl proč milovat Boha. Ale na druhé straně, sebe samého zbožňuje. Uznává, že je hodnotou a dokonce je pyšný na svůj rozum a talent, na svoji postavu a tělesnou krásu. Jakoby zapomněl počítat a domýšlet skutečnosti. Odkud to všechno je? Kdo nás tak úžasně stvořil, že člověk kvůli člověku ztrácí hlavu? Důvody pro lásku k Bohu, nemusíme hledat nikde daleko, ale hledejme je u sebe. To je nejistější způsob, jak v sobě roznítit lásku a vděčnost vůči Bohu. Uznejme, že jsme úžasně stvořeni a vzdejme Bohu čest. V podstatě to všichni uznáváme, protože každému, kdo by to chtěl popřít, se stavíme na odpor. Bůh to nepopírá. Možná my lidé si navzájem odepíráme toto uznání a úctu, protože jsme raněni hříchem, pochybujeme a posmíváme se hodnotě druhého člověka. Ale Bůh to s úctou vůči svému stvoření myslí smrtelně vážně. Když tvořil svět, za každým dílem stvoření prohlásil, že je to dobré a dokonce, když tvořil člověka, řekl, že je to velmi dobré.
Zakončím slovy sv. Františka: „Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi; abychom Tě milovali celým srdcem, když na Tebe budeme stále myslet; celou duší, když po Tobě budeme stále toužit celou myslí, když k Tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat Tvoji čest, a celou svojí sílou, když dáme všechnu svoji energii a schopnosti duše i těla do služby Tvé lásky a nikam jinam, a abychom milovali svého bližního, jako samí sebe, kéž strhneme všechny, jak jen jsme schopni, ke Tvé lásce a když se budeme radovat z dobra druhých, jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“ Amen.