Dnešní čtení je z knihy proroka Jeremiáše. Popisuje dobu bezprostředně před babylonským zajetím. Slyšíme, jakoby výsledek porady, předních mužů Izraele: „Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k ním mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.“ Podívejme se poněkud hlouběji do dějinných souvislostí, abychom lépe pochopili, kdo byl prorok Jeremiáš, kdy žil a za jakých okolností přednesl tak velmi nepopulární poselství, že byl za svoje slova téměř zabit. Co může říci naší době?
Prorok Báruk, který dělal jakéhosi osobního sekretáře prorokovi Jeremiášovi, podrobně popisuje vnější okolnosti a příčiny jeho životního utrpení, které můžeme právem nazvat křížovou cestou, ve věrném plnění prorockého poslání v létech 608 – 587 před Kristem. Jeremiáš ohlašoval, že Bůh chce prostřednictvím Nebúkadnesára II. uskutečnit veliké změny v mezinárodní politice Blízkého východu a že Babyloňané mají být Božím bičem, pro neposlušné Judsko. Oznamoval, že Jeruzalém padne do rukou Babyloňanů a radil svým současníkům, aby se vzdali bez boje. Není divu, že se toto poselství potkalo s odporem vládnoucích politiků, kteří počítali s pomocí Egypta a donutili i samotného krále, aby se vojensky vzepřel Nebúkadnesárovi. Utrpení, které pro Boží Slovo Izraeli musel prorok Jeremiáš snášet, Báruk zobrazuje velmi realisticky. Jeremiáš je úplně bezmocný a vydán do rukou svých odpůrců, kteří s ním zachází bezohledně a krutě. Křesťanská tradice v něm právem viděla předobraz trpícího Krista.
Jiným pramenem Jeremiášova utrpení, byli tehdejší proroci, které můžeme právem označit, jako falešné. Tito tvrdili, že Bůh nemůže opustit své svaté město a jeho chrám. Jeremiáš, naproti tomu tvrdí, že národ nezachrání jeho svatá místa, ani jeho tradiční zbožnost, ale jedině osobní obrácení každého jednoho. Ale lid, raději naslouchal optimistickým prognózám falešných proroků, nežli Jeremiášovi, který od samého počátku popíral tézi, že Bůh jednoduše nemůže připustit národní pohromu, ve které by byl zbořen jeho chrám. Jeremiáš, kvůli jejich nekajícnosti a zatvrzelosti, duševně velmi trpí a nachází posilu pouze v přesvědčení, že jeho ústy opravdu mluví Pán. Nepřestává se stále přimlouvat za svůj národ a za své nepřátele.
Podívejme se ještě jednou, jaký důvod se zde uvádí, aby byl prorok zabit: „Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k ním mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.“ Jak by to vypadalo, kdyby národ dal na Jeremiášovo nepopulární napomenutí a jeho výzvy, nevíme, ale přesně víme, jak to dopadlo, když ho neuposlechl. Najdeme to zapsáno v knize Nářků: „Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím. Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. …. Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři.“ Ať už je člověk posedlý osobní anebo národní pýchou, je to Bohu vždy odporné. Nevěřím těm, kteří tvrdí, že věc je dobrá už jen proto, že je naša. Pokusme se zamyslet, koho bychom my dnes volili, jestli proroka Jeremiáše, který oslaboval národní hrdost a bojovnost, anebo ty, kterým v jeho době dal národ přednost. Ale my už víme, jak to dopadlo.
Prorok Jeremiáš, přesto, že nahlodával velmi nepříjemným způsobem iluzorní představy a naděje svého národa, přesto, že vystupoval proti falešným nadějím, přece jen dává novou naději, která ale vychází z Boží věrnosti a ne z našich domnělých kvalit. Jeremiáš je hlasatelem nové naděje, která vyplývá z Nové smlouvy s Bohem. Tato nová smlouva, není založena na vnějším zachovávání předpisů zákona, ale ve vnitřní proměně člověka. Víme, že Pán Ježíš, potvrdil pravdivost a hodnověrnost proroka Jeremiáše už tím, že tuto Novou smlouvu, která je smlouvou v Těle a Krvi Božího Syna, s námi uzavřel.
Každý, kdo ji bere vážně a přijímá Krista do sebe, nemusí se bát Božího hněvu. Bohu jsme milí, když v nás poznává svého Syna. Pokud jsme tuto smlouvu porušili těžkým hříchem, hledejme cestu k obnovení, protože tato Nová smlouva je smlouvou o naší Spáse: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život věčný a já ho vzkřísím v poslední den!“
Sv. František nás všechny napomíná: „Máme vyznávat všechny své hříchy knězi a přijímat z jeho rukou Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista. Neboť, kdo nejí jeho Tělo a nepije jeho Krev, nemůže vejít do Božího království. Ale máme ho jíst a pít hodně, vždyť kdo přijímá nehodně, jí a pije si odsouzení, protože nerozlišuje Tělo Pána. Také máme přinášet ovoce, které je hodno pokání. A milujme své bližní, jako sama sebe. A kdo nechce anebo nedokáže milovat, nechť jim alespoň nečiní nic zlého, ale ať jim prokazuje dobro.“
Sv. František dále říká, že ti, kteří dostali moc a vládu nad jinými, mají svůj úřad vykonávat poctivě a milosrdně, tak, jak si sami přejí, aby k nim byl Pán stejně milosrdný: „Vždyť bez milosrdenství bude souzen ten, kdo sám jednal nemilosrdně!“ Mějme lásku a pokoru a podporujme druhé, neboť to obmývá duši poskvrněné hříchem. Vždyť lidé přijdou o všechno, zanechají to na tomto světě, se sebou si však ponesou odměnu za lásku a za to, co rozdali, za což dostanou od Pána odměnu a štědrou odplatu.“