Ve druhém čtení jsme slyšeli: „Bratři. Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti.“ Tato myšlenka mě zaujala. Podle slov sv. Pavla, tento svět není našim konečným cílem. Nejsme tu proto, abychom se tu usadili. Tento svět, podle apoštola Jana „leží v moci zla.“ Zapomínáme na biblickou zvěst, že jsme do tohoto světa byli vyhnáni z ráje, že toto místo je místem vyhnanství a tak se i máme na něho dívat.
Možná nás plete to, že i to vyhnanství je celkem pěkné, že se tu dá existovat. První lidé, kteří byli z ráje vyhnáni, si plně uvědomovali, co všechno ztratili. My jsme si tu zvykli, dokonce říkáme: „to je naše vlast“. Apoštol nás napomíná a tvrdí, že naše vlast je v nebesích. Kolik křesťanů se zlobí na Boha, když je povolá do skutečné vlasti. Je to absurdní, ale oblíbili si toto místo vyhnanství natolik, že nechtějí být vysvobozeni. Kristus, apoštolové a svatí, tvoří nesmírné množství těch, ten zástup svědků, kteří se na nás dívají a kteří už přešli ze smrti, do skutečného života.
Sv. Pavel nám radí, abychom setřásli veškerou přítěž a hřích, který nás zatěžuje a plete a vytrvale běželi o závod, který máme před sebou. Hřích nás uchvacuje, činí nás nesvobodnými. Tak, jako se plavec může zaplést do řas, tak se duše může na své cestě k Bohu, zaplést do hříchu. Jedná se o celkovou změnu životního stylu. Správný křesťan, praktikuje to nejefektivnější bojové umění, kterým je zápas s hříchem a se sebou samým. O Ježíšovi slyšíme, že „místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky (pohrdl potupou); nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.“
Kříž není jen řešením naší hříšné minulosti, ale je životním stylem skutečných křesťanů. „Vezmi svůj kříž a následuj mě!“ „Zapři sám sebe!“ Jedině v síle Kristova kříže, přemáháme tělo, svět i ďábla. V kříži začínáme svůj den. Křížem se žehnáme ráno, v poledne i večer. Křížem značíme a žehnáme svoje tělo, aby bylo poslušné Božímu Duchu. V moci Kristova Kříže, se dějí zázraky a uzdravení. V moci Kristova Kříže, jsou posedlí osvobozováni z moci ďábla. V moci Kristova Kříže, jsou ti ve svátosti smíření odpuštěny hříchy. V Kristův kříž, jsi byl pokřtěn. V jeho znamení, se děje proměňování na oltáři. Jím žehnáme nové křesťanské manželství. Kněžství, to je služba Kristovu kříži. V moci Kristova kříže, prochází člověk z tohoto světa do věčnosti. Svět se chce vymanit z Kristova kříže, ale jiná skutečná svoboda, svoboda skrze Kristův kříž, neexistuje. Odejít zpod Kristova kříže, znamená upadnout do poroby ďábla.
„Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali (neklesali na duchu).“ Myslete na Ježíše, jak se choval, co říkal. Z tohoto světa si nic nepřivlastnil. Byl chudý a zároveň svobodný! Neobklopoval se bohatstvím. Byl tak chudý, že neměl kde hlavu složit. V dobrovolné chudobě je svoboda. On říká: „Doufejte, Já jsem přemohl svět!“ Svět je cosi zvrhlé, co křesťan musí přemoci, pokud chce přijít k Bohu.
„Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ Apoštol Pavel nás vyzývá k zápasu s hříchem. Doslova říká o možnosti „odporovat hříchu až do krve“. Tato myšlenka mě zaujala, protože si uvědomuji, že i v Boží Církvi se vytrácí vědomí, že hřích je tu proto, abychom ho přemáhali a ne proto, abychom s ním koketovali. V knize Genezis 4,6-7 se Bůh takto přimlouvá Kainovi, který se chystá zabít svého bratra Ábela. „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Zde se nám naznačují dvě skutečnosti. Skrze spáchaný a dokonaný hřích si člověka obsazuje zlý duch. Člověk je pozván, aby přemohl pokušitele.
Pokušení obvykle chápeme jen jako zlo. Přichází od zlého, ale v síle Ducha Svatého a zapření sebe, můžeme každé pokušení změnit, doslova učinit projevem lásky k Bohu a to tak, že ho přemůžeme. Neboť v každém pokušení, je obsažena i otázka na lásku k Bohu: „Miluješ mě více, nežli toto?“ A každé překonané pokušení, je naší odpovědí: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji!“ Také svatý František říká, že „každé překonané pokušení, je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka.“
Vždy budeme pokoušení: např. u dětí jsou to sladkosti; smyslnost u mladých; bohatství a kariéra u lidí středního věku; moc a lakota u starých. Silně budeme pokoušeni v době krize. Ježíš zakusil, tak jako my, všechny pokušení, ale nedal se, nezhřešil. Proto se pokušení nemusíme lekat, ani se jimi nechat zastrašit. Pokušení není hřích. Není hřích, když se nám objeví v mysli. Hříchem se stane, až když se jím začneme zaobírat, většinou nás svede a zhřešíme. Není tedy důvod ke strachu – odežeňme jej a kráčejme dál, ale není ani důvod k ospravedlňování se od hříchu. Výmluva typu „nemohu za to, svádělo mě to…” neobstojí. Před Bohem se takto hájila už Eva a Bůh to nepřijal.
My totiž nejsme nuceni hřešit. Nemůžeme zabránit, aby nám nad hlavou létali ptáci, nemusíme jim však dovolit, aby si na našich hlavách udělali hnízdo. Jsme zodpovědní za to, co uděláme. Apoštol Jakub píše, že každý kdo je v pokušení, je sváděn vlastní žádostivostí, která, pokud jí vyhovíme, počne a porodí hřích. Satan zavolá do naší padlé přirozenosti a žádosti v nás se rozezvučí. Že se v nás objeví různé přirozené touhy, to ještě nemusí být zlé. Naše fyzické potřeby a touhy jsou dobré, krásné a mají být naplněny, k tomu je totiž Bůh stvořil. Ale to se děje tehdy, když je používáme a usměrňujeme podle správného a krásného cíle, který jim dal Stvořitel. Tehdy můžeme skrze ně, nádherně vychutnat život. Pokud však začnou ony, na popud zlého ovládat nás, stanou se z nich zlé žádosti, které nás ničí. Jde tedy o to, zda oni ovládají nás, anebo my je.