Slyšeli jsme, co řekl Ježíš Nikodémovi: „Musíte se narodit znova. Vítr vane, kam chce; slyšíš jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Jeruzalémská bible a také některé zahraniční překlady tu mají místo slova „znova“ slovo „shůry“. A tomu by nasvědčoval i závěr, kde se už přímo říká o narození „z Ducha“. Existuje zrození z těla, které se děje bez ohledu na naši vůli, protože o naši vůli se dá mluvit až od okamžiku našeho zrození. Toto biologické zrození z těla ještě neříká nic o naši duchovní kvalitě. Zrození „shůry“ anebo „z Ducha“, je vědomým a svobodným rozhodnutím člověka. Jakmile existuje naše osoba obdařená svobodnou vůlí, může si vybrat, zda chce na duchovní úrovni růst do podoby Božího Syna, stát se Božím obrazem, růst z nelásky do Lásky. Sv. Augustin to vyjadřuje slovy: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe!“
Nikodém byl farizej a dokonce člen Velerady. To znamená, že požíval velkou vážnost mezi věřícími Židy. Farizeové v našem pojímání představují cosi zvrhlé, pokrytecké. Ale v době Pána Ježíše představovali jakousi náboženskou elitu. Byli to významní lidé. Farizejství je promítnutím důsledků prvotního hříchu do duchovního života. Jakási snaha žít svůj duchovní život jen z vlastních sil. A víme, že toto nutně končí lidskou slušností, ale člověk sám ze sebe nedokáže být dobrým člověkem. Aby se skutečně stal dobrým člověkem, potřebuje se narodit „shůry“, „z Ducha“, „z Boha“, který jediný je Dobrý.
Nikodém se ho zeptal: „Jak se to může stát?“ Ježíš říká, že prvním předpokladem je víra. Ale co to vlastně víra je? Víra je jakousi otevřeností duše, která umožňuje přijímání a z něho vyplývající růst. Je třeba s jistotou uvěřit Ježíši a přijmout jej za svého neomylného učitele, za svou neochvějnou mravní normu, za svůj Život, neboť On jediný přišel „shůry“ od Otce. Ježíš nehlásá nějakou čistě lidskou i když geniální spekulaci, ale zjevuje v sobě současně Boha i člověka a jich vzájemný životodárný vztah. Ježíš zjevuje Bohočlověka jako Boží záměr s námi. Člověk se má stát Božím příbytkem, místem Zjevení a Vtělení Boha – Lásky.
Ježíš říká: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.” (Jeruz.: „Aby každý, kdo uvěří, měl jeho prostřednictvím věčný život..“) Pán Ježíš se odvolává se na příběh ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Příběh s bronzovým hadem se odehrál při putování Židů do zaslíbené země. Mojžíš vedl lid po poušti. Kvůli potížím začali lidé reptat. Nebyli spokojeni s touto cestou. Lid reptal proti Boží výchově. Reptání je opakem vděčnosti, je ovocem nedostatku víry a je kritikou Božího jednání s námi. Reptání proti Boží výchově způsobuje, že svůj život a všechno to nač v něm narážíme, považujeme za Boží trest a ne za spásný lék.
Boží Slovo nám ukazuje, že reptání přitáhlo Boží trest. „I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo.“ Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.“ (Num 21,6-9)
Mojžíš dostal zvláštní příkaz a zaslíbení. Bůh mu přikázal, aby zhotovil bronzového hada a pověsil ho na žerď. A zároveň dal příslib, že každý, koho uštkl had, když se na tohoto hada podívá s vírou, bude zachráněn. Dětem se tento příběh líbí. Avšak dospělý člověk má vyspělejší rozum a ten mu brání přijmout jednoduchost Božího konání. My máme vědu a ta nás učí, že v takových případech je třeba ránu vysát, nebo dokonce vyřezat, popřípadě vypálit, podvázat a píchnout sérum. Ale takové cosi, aby jednoduchý a důvěrný pohled na žerď s hadem mohl způsobit uzdravení, nelze vědecký dokázat. Nikdo nemůže vědecky zdůvodnit skutečnost, že pohled na bronzového hada působí uzdravujícně.
V tomto případě se nedá opřít o žádný přírodní zákon. Neexistuje vědecký důvod skutečnosti, že pohled upřený na bronzového hada, zavěšeného na žerď, působí uzdravujícně. Z hlediska moderní vědy jde o šarlatánství. Kdyby si dnes na základě biblického svědectví chtěl někdo na tomto principu vybudovat kliniku, asi by byl zklamán. Musel by konstatovat, že to vůbec nefunguje. A tedy přes tuto spásnou nabídku mnozí „moudří“ hynuli dál. Člověk obdařen „rozumem“, kritizoval Boží vedení a výchovu. Rozum člověka se prohřešil proti Bohu. Proto je právě rozum člověka v tomto případě potrestán. Ve vztahu k tomuto spásnému znamení musí člověk obětovat svůj rozum, své logické myšlení. Bůh nepodléhá lidské logice a nekoná logicky. Bůh má svou vlastní NADLOGIKU. A člověk je vyzván, aby tuto, pro náš lidský rozum nepochopitelnou moudrost, přijal vírou.
O těch, kteří se zachránili, říká kniha Moudrosti: „Neuzdravily je léčivé byliny ani obklad, ale tvé slovo, Hospodine, které všechno hojí.“ (Mudr 16,12) Zkušenost Židů následujících Mojžíše ukazuje, že tehdy to fungovalo. Proč? Proto, že zde Bůh svým Slovem ustanovil nový vztah mezi tímto spásonosným znamením a věřícím člověkem. Tuto novou zákonitost nemůžeme odhalit smysly, ani vědecky zdůvodnit, dokonce bez víry ani pochopit. Je založena na Božím Slově, které bylo vysloveno pro tento zvláštní případ. V Písmu Svatém najdeme mnoho jiných spásných znamení, pro které musíme užít tento jistý princip. Například Eucharistie, nepochopitelná a přece fungující. Anebo Kristus na kříži.
Když se dobře zamyslíme nad Božím počínáním, zjistíme, že Bůh učí svůj lid, aby se s vírou díval na to, z čeho má strach. Na kříži je zavěšena podoba utýraného a usmrceného člověka. Na kříži vidíme také svůj hřích. Pán Bůh často ani po našich opakovaných prosbách nezmění okolnosti našeho života, které se nám zdají být pro nás nesnesitelné, ale v těchto okolnostech chce změnit naše nitro. Jde o to, abychom se na okolnosti svého života učili dívat s vírou. Když se dívám na Krista na kříži, nemohu pochopit rozumem vztah mezi mou spásou a Kristovou smrtí na kříži. Ale Boží Slovo mě vyzývá, abych se učil s vírou dívat na Kristův kříž. I když to nechápeme, ono to přece funguje. To si můžeme ověřit při každé dobře vykonané zpovědi, nebo při každém dobrém svatém přijímání. Vždy když nás had tohoto světa uštknul a zasadil nám smrtelnou ránu hříchu, znovu a znovu přistupujeme k tomuto spásnému znamení ve svátostech církve, abychom mohli být uzdraveni mocí a způsobem Božím.
Sv. Bonaventura říká: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží schráně a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, čili kdo se s vírou, nadějí a láskou; zbožně a s obdivem, s radostí a uznáním; s chválou a jásotem zahledí na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „hod beránka“, neboli paschu (přechod); aby pomocí hole kříže přešel přes Rudé moře; z Egypta vkročil do pouště, kde ochutnává skrytou manu; a s Kristem odpočíval v hrobě jako navenek mrtvý, avšak slyšící, nakolik je to v putování vůbec možné, co řekl Kristus zločinci, když při něm visel na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Zemřeme tedy a vejděme do tmy, umlčme starosti, žádostivosti a přeludy. Odejděme s ukřižovaným Kristem „z tohoto světa k Otci“, aby nám ukázal Otce a mohli jsme s apoštolem Filipem říci: „To nám postačí.““ (Z putování mysli do Boha).