V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak: „Velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli plní žárlivosti, proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného žaláře.“ Apoštolové jsou po seslání Ducha Svatého plni moci a síly. O odpůrcích Krista slyšíme, že byli plní žárlivosti. Člověk musí být něčím naplněn. Buď je naplněn Kristovým Duchem, nebo se z něho stává příbytek démonů. Velekněží a jiní učitelé Judaismu byli zvyklí na lidskou úctu a přisvojovali jsi výhradně právo vyučovat. Nyní se však zjevuje nová a živá forma náboženství, kterou ohlašují apoštolové.
Slovo Boží je tak důležité, že Boží Anděl kvůli hlásání Slova dokonce vysvobozuje apoštoly z pout: „Ale anděl Páně v noci dveře žaláře otevřel, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ Apoštolové jsou vyzváni, aby v chrámu ohlašovali slova tohoto života. Chrám je místem, kde se mají ohlašovat Slova tohoto života. Boží Slovo je Život. Chrám je místem ohlašování Božího slova. Chrám není místem pro poselství pocházející ze soukromých zjevení, ale je místem ohlašování Božího Slova.
V listu Hebrejům (Hebr 1,1–2) čteme: „Mnohokrát a různým způsobem mluvil kdysi Bůh otcem skrze proroky. V těchto posledních dnech promluvil k nám v Synu“. Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem, je jediné, dokonalé a definitivní Otcovo Slovo. V něm Otec řekl všechno a nebude už jiné slovo kromě tohoto.
Sv. Jan z Kříže to jasně vyslovuje, když komentuje list Hebrejům: „Když nám dal svého Syna, který je jeho jediné a definitivní Slovo, spolu a najednou nám tímto svým jediným Slovem řekl všechno a nemá už co říct. Neboť, co předtím mluvil prorokům po částech, nám už v něm řekl všechno, když nám ho dal celého, totiž svého Syna. Proto kdyby se nyní někdo chtěl Boha na něco vyptávat nebo žádat od něho nějaké vidění nebo zjevení, nejenže by dělal nerozumnou věc, ale urážel by Boha, neupíraje své oči jedině na Krista nebo hledajíc jinou věc nebo novotu mimo něj.”
Římský katechismus nás poučuje: Křesťanský řád spásy jako nová a definitivní smlouva nikdy nepomine a před slavným zjevením našeho Pána Ježíše Krista již nelze očekávat žádné nové veřejné Zjevení. Přestože je Zjevení završeno, jeho obsah není plně rozvitý. Je úkolem křesťanské víry v průběhu staletí postupně pochopit jeho plný význam.
V průběhu staletí se vyskytla takzvaná „soukromá“ zjevení. Některé z nich uznala i církevní autorita. Nepatří však do pokladu víry. Jejich úkolem není „zlepšovat“ či „doplňovat“ Kristovo definitivní Zjevení, ale pomáhat, aby se ono plněji žilo v jistém dějinném období. Smysl pro víru umí pod vedením Učitelského úřadu církve rozlišit a přijmout, co je v těchto zjeveních autentickou výzvou Krista nebo jeho svatých pro církev. Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která si nárokují převýšit nebo opravit Zjevení, jehož završením je Kristus.
To je případ některých nekřesťanských náboženství a některých nových sekt, které se zakládají na takových „zjeveních“. Celý Kristův život byl ustavičným učením: jeho mlčení, zázraky, skutky, modlitba, láska k lidem, jeho upřednostňující láska k maličkým a chudým, úplné přijetí obětování se na kříži za vykoupení světa a nakonec jeho zmrtvýchvstání, to vše je splněním jeho Zjevení.
Již v NZ zákoně nacházíme mnohem úžasnější Zjevení než zjevení „Božího Milosrdenství“. Apoštol Jan říká ve svém listu: „Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.
Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm, a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.
My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsme i my zde na světě. Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti. My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás.
Říká-li kdo: „Miluji Boha“, ale (přitom) nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra.“ (1 Jn 4,7–21)