Dnešní evangelium nám hlásá základní pravdy naší křesťanské víry, které je vhodné si připomenout. Jsou to pravdy, které i my dlužíme druhým. Jsou to slova, které jsou velmi důležité a v prvním čtení sám anděl z nebe kvůli těmto slovům osvobozuje apoštoly z vězení, a přikazuje jím: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova tohoto života!“ Bez této znalosti se křesťanství nemůže ujmout ani v nás samých a už vůbec ne ve světě. Co vlastně Ježíš zjevuje Nikodémovi:
1. „Tak Bůh miloval svět, ..“ – První a základní pravda je, že Bůh nás miluje. Ježíš nám nezjevuje rozzlobeného Otce. Apoštol Jan nás učí, že Bůh je Světlo a není v něm žádná tma, že Bůh je Láska a jeho postoj vůči světu, který stvořil, se nemění. V knize Moudrosti nacházíme verše: „Miluješ všecko, co je (co jsi stvořil), a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti!“ (Mudr 11,24) Láska je způsob Boží existence. U Boha není Láska proměnlivou vlastností, ale Podstatou Bytí. Pokud přesto mluvíme o Božím hněvu, tak jen v tom smyslu, že Bůh nechá na nás dopadnout důsledky našich nesprávných rozhodnutí, a také v tom smyslu, že člověk, který existuje v hříchu a nemiluje Boha, vnímá Boha jako hrůzu a trest. Martin Luther říká, že pro hříšníka je Bůh hroznější než ďábel. Boží lásku dokud žijeme v hříchu, nepociťujeme jako blaho, dokonce ji můžeme pociťovat jako nepříjemnost, ale ona je základem naší existence. Kdyby nás Bůh přestal svou Láskou udržovat v bytí, museli bychom zaniknout. Je to láska, která je přijímána vírou. Způsob této lásky, to Boží „Tak“, tvoří vlastně druhou pravdu.
2. „že dal svého jednorozeného Syna“. Jednu pravdu chci a musím objasnit ihned: určitě nám Bůh nedal svého Syna proto, abychom ho krutě zabili. Tedy pokud slyšíme o tomto úžasném Božím Daru, tak si ho nespájejme s tím, co způsobila Kristu naše zvrácenost. Ježíš zjevuje Boží úmysl, kterým je, abychom skrze něho byli spaseni, abychom měli v něm Život.
I to, že Bůh „Otec dal svého Syna“, nesmíme chápat po lidský. Vždyť by to byla zvrácenost, kdyby někdo dal svého syna proto, aby vykoupil otroka, jak to slyšíme v Exultete. Takový otec by spíše naháněl hrůzu, než vzbuzoval důvěru, i kdybych tím otrokem byl já sám. V daru svého Syna nedává Bůh kohosi jiného, ale Sebe Sama. Synovství v Bohu není jako lidské synovství. Boží Slovo je Bůh z Boha. Nejde o menšího a většího Boha. Podle sv. Dionýsa je bytí Nejsvětější Trojice věčné. Nejsvětější Trojice nikdy nebyla jiná, ani se později nijak nemodifikovala, ani se nerozdělila, ani se kvůli žádnému podnětu nikdy nezměnila, ale společně a zároveň s Otcem z Ní existuje Syn a Duch Svatý. Nevznikly tedy až po Něm. Boží Syn je Boží Slovo, ve kterém se nám dává Bůh sám, celá Nejsvětější Trojice. A dává se nám proto, aby nás zachránilo.
V. ekumenický koncil v Cařihradě v roce 553 vyznal „jednu hypostazu (osobu), kterou je náš Pán Ježíš Kristus jeden ze svaté Trojice“, tedy vše v Kristově lidské přirozenosti se má připisovat jeho božské osobě jako její vlastnímu subjektu, nejen zázraky, ale i utrpení, ba i sama smrt: „Náš Pán Ježíš Kristus, který byl ukřižován v těle, je pravý Bůh, Pán slávy a jeden ze Svaté Trojice. Je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, při čemž nepřestává být Bohem, naším Pánem“. Liturgie zpívá: „O jednorozený Syn a Boží Slovo, přestože si nesmrtelný, pro naši spásu sis laskavě vzal tělo ze svaté Bohorodičky a vždy Panny Marie, bez změny ses stal člověkem a byl ukřižován, o Kriste, Bože, který si svou smrtí zničil smrt, který si jedním ze Svaté Trojice, oslaven s Otcem a Duchem svatým, spas nás.“
3. Jaký je však cíl tohoto všeho? To je třetí pravda: „aby nikdo nezahynul ..“ Bůh nechce, aby někdo z lidí zahynul. Bůh nechce peklo. Peklo je dílem zvrácenosti stvořených bytosti. Peklo spočívá v nerespektování Boha – Lásky a má svůj základ v pýše a sebeklamu. Současný papež František učí: „Bůh nás soudí tím, že nás miluje. Pokud přijmu jeho lásku, jsem spasen, pokud odmítnu, jsem odsouzen – ne Ním, ale mnou samým, protože Bůh nezatracuje. On jen miluje a zachraňuje.“ Bůh nechce, aby někdo zahynul. Proto milosrdně zahalil svou Velebnost. Jak jsem již řekl, pro hříšníka může setkání se Svatým Bohem skončit věčnou katastrofou. Ačkoliv Bůh sám v sobě je Nesmírnou Blaženosti, pro člověka, který miluje zvrácenost, se přiblížení Boha může skončit věčnou hrůzou, závratí, ze které se už nikdy nevzpamatuje.
4. Naše záchrana je v tom, co říká čtvrtá pravda: „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“ Záchrana člověka je ve víře. Člověk po dědičném hříchu je zraněnou a uzavřenou bytostí. Svatý Augustin nazývá hříšníka: „Homo incurvatis in se“ – můžeme to přeložit, jak člověk do sebe zkroucen, uzavřen. Víra je otevřeností vůči Bohu, který se přibližuje a zjevuje milosrdně zahalen lidským tělem v osobě Ježíše Krista. Kdyby se Zjevil v celém svém Tajemství, ve své hříšnosti bychom to nesnesli. Křičeli bychom od hrůzy, jako posedlí, o kterých říká evangelium: „Co je ti do nás, přišel jsi nás zahubit!“ nebo jak to Ježíš říká v podobenství o konci světa: „Tehdy ‚řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!“ (Lk 23,30)
Víra je otevřeností duše. Je vstupní branou Boha do nás. Víra v Boha, který se zjevuje v osobě Ježíše Krista, jako osoba, která má svůj charakter a svou vůli. Víra nás uschopňuje, abychom se nadechli Boha – Lásky. Víra je schopnost přijmout do sebe Boží spravedlnost i moudrost, přijmout způsob záchranné akce, který určuje Bůh. Ve včerejším evangeliu jsme slyšeli: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.” (Jn 3,14-15) Tak jako Židé nemohli pochopit tajemství měděného hada a jeho souvislost s jejich osobní záchranou, tak ani my nepochopíme způsob Božího konání skrze Kristovu smrt. Bůh z největšího zločinu v lidských dějinách dělá spásu hříšníka. Když jsme ho chtěli roztrhat na kusy, On se pro nás stal chlebem. Když jsme ve své zuřivosti chtěli vidět jeho krev dostali jsme ji za nápoj života. Toto je opravdu nepřemožitelná láska. Papež František říká, že „Ježíšův kříž je Slovo, kterým Bůh odpověděl na zlo světa. Někdy se nám zdá, že Bůh neodpovídá na zlo, že zůstává v mlčení. Ve skutečnosti Bůh promluvil, odpověděl a jeho odpovědí je Kristův kříž: Slovo, které je láskou, milosrdenstvím, odpuštěním. Zároveň je i soudem. Bůh nás soudí tím, že nás miluje.“
5. Smysl vší Boží činnosti je pátá pravda: „ale měl život věčný ..“ Smyslem všeho dění je to, aby jsme měli věčný život. Praotec Adam dal v pokušení přednost stromu poznání před Stromem Života. Nyní vidíme, že Strom Života, Ukřižovaný Kristus, přišel znovu na zem mezi nás, abychom měli život věčný. Abychom nehynuli jako Židé reptající proti Bohu na poušti. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho zachráněn. Syn je naší cestou, je naší spásou. Neboť, kdo v něho věří, nebude souzen. Víra je kritériem, zda jsme přešli ze smrti do života. „Kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než Světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí Světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyli odhaleny.“ Nemilujme tmu hříchu, aby jednou, když se zjeví Pravé Světlo našich duší, jsme nemuseli z hrůzy z Věčné Nádhery, žalostně zahynout.