Dnešní čtení z evangelia podle sv. Jana začíná tímto tvrzením: „Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných.“ Sv. Ján evangelista nazývá zázraky, které Ježíš konal, znameními. Znamení definujeme jako něco viditelné, co odkazuje na něco, co není naším smyslům momentálně přístupné. Zázraky Pána Ježíše jsou znameními, které ukazují na jeho Božství. V těchto dnech jsme slyšeli výrok Nikodéma, který říká: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha, protože nikdo nemůže konat ta znamení, které konáš ty, není-li s ním Bůh.“ Chápeme tedy, že zázraky, které doprovázely hlásání Božího Slova, nejsou čímsi podružným. Jsou jakousi Božskou legitimací. Pokud by Ježíš jako člověk nebyl spojen s Bohem, nemohl by takové věci konat. Ale zázraky v Ježíšově hlásání mají ještě jiný smysl. Jsou zjevením Božího království, jsou průnikem Boží moci do naší reality, uzavřené před Bohem. Bůh vždy působí ve skutečný prospěch člověka. Všimněme si, že Ježíš každého, kdo o to prosí, přivádí k zocelení bytosti, k uzdravení, k plnému životu. Hřích člověka mrzačí. Všude tam, kde se ohlašuje skutečné evangelium, se i dnes dějí zázraky a uzdravení.
„Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky.“ Ježíš se často vzdaluje od těch, kteří ho následují. Nemůžeme ho levně koupit. Ježíše mohli následovat jen ti, kteří byli ochotni cosi obětovat. Pán Ježíš nejde mezi lidi, aby Boží Slovo bylo snadněji dostupné. To Slovo má takovou hodnotu, že jen ten, kdo je ochoten cosi obětovat, si ho zaslouží slyšet. Kolikrát se i nám v našem duchovním snažení jakoby Ježíš ztratil. Dokonce i Panna Maria a svatý Josef ho museli tři dny hledat. Přesto vidíme, že, když Ježíš zvedl oči viděl, že k němu přichází velký zástup, velké množství lidí. To jsou ti, jimž Ježíš za to stojí, aby ho následovali i na pusté místo. Jsou to lidé, kteří jsou ochotni hledat Boha i za cenu utrpění a obětí, i za cenu přechodu pouští.
Když viděl Pán Ježíš množství lidí, kteří ho vytrvale následovali, zeptal se apoštola Filipa: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ Bůh se stará nejen o duši člověka, ale ve středu jeho zájmu stojí celý člověk s tělem i duší. Ján evangelista podotýká, že Ježíš tuto otázku vyslovil proto, „aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.“ Být Ježíšovým učedníkem neznamená jen to, že chodíme v neděli do kostela. Chodit do Ježíšovy školy, znamená, učit se věřit a žít Boží Slovo. Můžeme se zeptat, co zkoušel Pán Ježíš apoštola Filipa. Moderně bychom řekli: „O jaký předmět šlo?“ Pán Ježíš ho nezkoušel z teologie ani z katechizmu, ani ze znalosti Písma Svatého, ale zkoušel jeho víru.
Zdá se, že apoštol Filip spíše vnímá velikost problému, jak moc Ježíšovu. Můžeme to usoudit z odpovědi, kterou dává Ježíšovi: „Za dvě stě denárů chleba jím nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Filip se ukazuje jako člověk zdravého úsudku, který dokáže situaci hned spočítat a vyhodnotit. Apoštol Andrej přemýšlí jiným způsobem: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co je to pro tolik lidi?“ Takový nápad se mohl zrodit jen v dětské hlavě. Apoštol ho přesto tlumočí Ježíši. Ochota „dát svou trošku“ se stává základem Velkého Božího skutku.
Jak postupuje Ježíš: „Ježíš vzal chléb, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl.“ Vzal malé chlebíčky do rukou, nezačal naříkat, nezačal dokonce ani úpěnlivě prosit, ale začal Boha chválit a děkovat mu za skutečnost takovou jaká je. Vděčnost je nejsprávnější bytostný postoj člověka vůči Bohu. V tomto případě se vděčností projevuje větší důvěra vůči Bohu. V Mk 11,24 nacházíme: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.“ A z toho vyplývá vděčnost, která předchází. Apoštol nabádá: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ (Filip 4,6) A výsledkem je zázrak, Ježíš si počíná jako Stvořitel na počátku, tvoří novou hmotu. Pán Ježíš potřebuje naši víru, to je ta naše troška, která je potřebná k tomu, aby mohl zázračně působit.
„Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky (drobty), aby nepřišlo nic nazmar!“ Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyli z pěti ječných chlebů.“ Bůh, který stvořil svět z ničeho, Bůh, který ve vesmíru marnotratně rozházel Galaxie, Bůh, který vysazuje na louce množství květů a nešetří jimi, teď přikazuje šetřit. Posbírat drobty, aby nic nepřišlo nazmar. A na tomto místě nám ukazuje, jak se máme i my chovat zvlášť vůči jídlu a chlebu. Chléb se nehází do koše jako odpad. Chléb je Božím darem a máme mít k němu podobnou úctu, jako k eucharistii. Ježíš vybral právě chléb za základ pro ještě větší zázrak „Eucharistie“.
„Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět.“ Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.“ Na počátku dnešního evangelia jsme viděli, jak se Ježíš vzdálil od lidi a teď ho znovu vidíme, jak se vzdaluje. Můžeme se ptát: „Proč?“ Zda Ježíš nechce, abychom ho udělali svým králem? Evangelium vysloveně říká, že se ho chtěli zmocnit a udělat ho králem. Chtěli udělat něco, co děláme i my např. při výběru kandidáta na prezidenta. Hledáme člověka, který podle nás, nejlépe prosadí to, co my chceme. Chtěli Ježíše, aby plnil jejích přání. A Ježíš nechce být takovým králem. On je Králem už od stvoření světa, ale z naší strany je třeba toto uznat a podrobit se mu. Vidíme, že tento nesprávný postoj k Ježíši způsobil, že se jim znovu vzdálil.