Evangelium charakterizuje náladu apoštolů po Ukřižování Pána jako strach a uzavřenost před ostatním světem. Jejich společenství spojoval strach a vědomí sounáležitosti. Měli svou zkušenost s Ježíšem, která jim bránila odejít. Byli poznamenáni jeho školou. Na každého jednoho z nich mohli lidé ukázat prstem: „Ty jsi jeden z nich!“ Ale v podstatě byli ze smrti Kristovy dezorientováni a bezradní. Do společenství, které žilo ve strachu před Židy za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ A tak, jako se mi prokazujeme občanským průkazem, tak se Ježíš prokázal svými ranami. „Když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ Jeho rány vyjadřují jeho totožnost. Ježíš se nadále bude zjevovat jako Zraněný a Oslavený. V našich očích to vůbec nejde dohromady. Rány a sláva! Dokonce se nám zdá, že rány nemohou být součástí Božího plánu s námi. A přece Vzkříšený potvrzuje, že do Boží Slávy se vchází s ranami, že v Božích očích nejsou na tom nejlépe ti, co nic netrpěli, ale ti, kteří pro Lásku snášeli bolest a utrpení.
„Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Zmatení učedníci najednou pochopili smysl kříže. Když kněz v rámci velikonoční vigilie zapichuje hrudky tymiánu ve tvaru kříže vyslovuje toto přání: „Pro své slavné – svaté rány – kéž nás chrání – a zachrání – Kristus Pán, ukřižovaný!“ A pak dodává: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!“ A přesně toto prožívali apoštolové v té chvíli. Pochopili smysl Ježíšova utrpení i smysl svého vlastního utrpení a v jejich srdcích a myslích se znovu objevilo světlo. Znovu viděli Pána, od kterého dostává smysl náš křesťanský život i utrpení.
„Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Pán Ježíš dává apoštolům totéž poslání jaké dostal On od Boha Otce. Ve své Velekněžské modlitbě říká: „Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.“ Jaké poslání dostal Ježíš od Otce: „jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ Na jiném místě říká, že nepřišel svět soudit, ale spasit. A při tom mu máme všichni pomáhat. Spolupracovat na spáse světa, hlásáním Slova spojeným s utrpením pro spravedlnost.
„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Ježíš dává apoštolům ještě jedno velké poslání, ke kterému potřebují zvláštní pomoc Ducha svatého: Spolupracovat na smíření. Největším problémem člověka je hřích. Hřích je něco, co ubližuje Bohu přítomnému v člověku. Hřích stojí proti našemu původnímu určení: „Být obrazem Boha!“ Člověk, který hřeší, nezjevuje Boha! Ježíš zemřel za naše hříchy, ale zároveň nám přináší odpuštění. Na kříži dosahuje hřích svůj vrchol, ale Boží odpovědí je: „Vzkříšení Ježíše pro naše ospravedlnění.“ A vzkříšený Kristus přináší odpuštění hříchů. A tuto moc deleguje apoštolům a jejich nástupcům. Apoštolové mohou hříchy odpustit ale i zadržet. Ne ze své libovůle, ani ne pro kvalitu a velikost hříchů, ale mají zkoumat, zda je tu skutečná lítost a obrácení. Jedině toto může způsobit zadržení, tedy neodpuštění hříchů.
Vdp. Marián Šuráb, takto uvažuje nad dnešním evangeliem: „Každý rozumný člověk od života něco očekává. Některé očekávání mají lidé společné, jiné rozdílné, v závislosti na různých životních okolnostech. Jiné od života očekávají mladí, jiné staří lidé. Jiné zdraví, jiné nemocní. Jiné bohatí, jiné chudí. Život však přináší i cosi, po čem nikdo netouží – různé rány. S ranami na svém oslaveném těle se po zmrtvýchvstání zjevuje i Ježíš. A právě dotek a pohled na Ježíšovy rány si dal jako podmínku apoštol Tomáš, aby uvěřil v jeho zmrtvýchvstání. Byla to zajímavá podmínka. Spíše bychom očekávali, že řekne: „Chci ho obejmout.“ Nebo: „Chci ho na vlastní oči vidět při stolování.“ Proč právě dotknout se jeho ran?
Pokud se myšlenkami vrátíme na Kalvárii, pochopíme Tomášův požadavek. Nedá se přece uvěřit, aby člověk, kterému způsobili tolik ran, mohl ještě žít. Hřeby propíchnuté ruce a nohy, kopím probodené srdce nemohou způsobit nic jiného, pouze smrt. A najednou apoštolové Tomáši oznamují, že tento zraněný Ježíš žije. Jak mohl uvěřit takové zprávě? A proto se chce dotknout jeho ran a vložit ruku do jeho boku, aby měl jistotu, že je to pravda. Ježíš měl porozumění pro Tomášovu podmínku. Dovoluje mu, aby se dotkl jeho ran a zbavil se pochybností. Tomášovi nic jiného nezbývalo, pouze zvolat: „Můj Pán a můj Bůh!“ V té chvíli nejen uvěřil, že Ježíš žije, ale také poznal, že život je mocnější než smrtelné rány.
Neexistuje život bez ran. Pokud si vzpomeneme na kteroukoli oblast života, musíme říci, že každá způsobuje rány. Manželské či rodinné soužití. Naděje vkládané do dětí. Pracovní neúspěchy. Zrada přátel… Žijeme a jsme zdraví, ale najednou přichází osudový úder: nemoc, neštěstí, nezaměstnanost, smrt nejbližších. Znovu pociťujeme rány a krvácíme. Kdyby nám někdo u naší kolébky řekl, co nás v životě potká, možná bychom ani nechtěli žít. Snad bychom si řekli, že se to nedá přežít. A přece jsme to přežili. A možná i nyní žijeme s nějakou ránou na těle nebo na duši. Bolí nás to, ale žijeme – protože život je mocnější než naše rány. Tomáš uvěřil, protože se dotkl Ježíšových ran. I naše rány se mohou stát pro jiné cestou k víře. Chce to od nás jen jedno: ukázat trpícím, že se dá žít i s ranami. Je to jedno z nejcennějších svědectví našeho života a víry.“
Pravoslavný stařec Izidor učil své duchovní děti modlitbu k pěti ranám Spasitelovým: „Polož ruku na čelo a řekni: Pane, trnovým věncem na hlavě do krve a mozku korunován pro mé hříchy; polož ruku dolů na pravou nohu a řekni: Ježíši, na pravé noze přibitý železným hřebem pro mé hříchy; zvedni ruku na pravé rameno a řekni: Synu, na pravé ruce přibitý železným hřebem pro mé hříchy; přenes ruku na levé rameno a řekni: Boží, i na levé ruce přibitý pro mé hříchy; i na žebrech kopím proboden, z hrudi přelévající krev a vodu na vykoupení a spasení našich duší; skrze Bohorodičku osviť můj rozum! Obrať se tváří k ikoně Matky Boží a řekni: A Tobě samé meč pronikne duši, aby se v mnoha srdcích otevřel pramen kající a vděčných upřímných slz celého lidstva.“