V dnešním čtení ze Sk vidíme, jak apoštoly, po jejich zázračném vysvobození z vězení, znovu předvedli před veleradu. Velerada byla pro ně nejvyšší náboženskou instancí. Skládala se z nejvyšších kněží a různých významných osobností náboženského života. Velekněz je vyšetřoval a řekl jim: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka!“ Dokud se člověk nerozhodne uznat svůj hřích, stává se Ježíš pro něj obžalobou.
Zajímavá je obrana apoštolů. Zkusme si podrobně probrat odpověď apoštolů: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.“ Poslušnost, jako ctnost, nespočívá v tom, abychom poslouchali každého. Poslušnost není ovocem strachu a ani zbabělosti, ale lásky. Pravá poslušnost je poslušnost Bohu. Tedy křesťanská poslušnost je především poslušnost Bohu a lidem jen natolik, nakolik se neodchylují od poslušnosti k Bohu. Nemohu poslouchat lidí proti Bohu.
Samozřejmě i ve věcech víry existuje disciplína. Bůh mě postavil pod poslušnost představených, který mě mají vést po cestě Spásy. A pokud se z lásky k Ježíši zřeknu své vůle, připravuji se tím na dokonalou poslušnost, kterou žijí nebešťané. Ale ani své představené nesmím poslouchat, proti svému jistému a správnému svědomí. Svědomí je Božím hlasem, který mi říká: „čiň dobro a vyhýbej se zlu!“ Někdy člověk nemusí mít úplně jasně, co je dobré a co skutečně zlé, ale když tu jistotu má, je povinen poslouchat své svědomí.
Svědomí má být osvícené Božím Slovem, protože náš rozum se po dědičném hříchu zatemnil. Svědomí je hlasem Božím v tom smyslu, že nám zřetelné říká: „Rob dobře a vyhýbej se zlu!“ Člověk však nemusí mít vždy zcela jasno, co je dobré a co špatné. A právě toto nám zjevuje Bůh svým Slovem. Bůh se zjevuje v lidském svědomí, které je osvícené Božím Slovem. Svědectvím správně žité poslušnosti je Boží Duch. Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Pokud mě poslušnost nevede k tomuto posílení života mocí a Duchem Božím, pak se nemusí jednat o správnou poslušnost. Přítomnost Ducha Svatého ve svém životě poznáme především podle jeho ovoce. Ovoce Ducha, je láska, radost, pokoj, štěstí. Nesprávná poslušnost může duši uvést do vnitřních zmatků.
Apoštolové hlásají: „Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů.“ Ježíš přichází jako Spasitel. Kdo chce, nachází v něm milost obrácení a odpuštění. Bolest, kterou způsobuje v našich duších, je bolest, která se má přeměnit na lítost a tak nás přivést ke Spáse. Existuje však i jiná, šílená možnost, kterou ukazuje dnešní čtení: „Když to uslyšeli, rozzuřili se a rozhodli, že je sprovodí ze světa.“ Neuznaný a nelitovaný hřích způsobuje také bolest, ale tato bolest vede ke zlosti a k dalším hříchům. Člověk se tak propadá do stále větší mravní bídy a většího utrpení, za které si však nese odpovědnost sám. Jediná správná odpověď na bolest, která pramení z poznání hříchu, je lítost a obrácení. Tak nám to ukazují SK na jiném místě, kde Peter po seslání Ducha Svatého káže zástupům, které uznali svůj hřích: „Čiňte pokání a ať se dá každý z vás pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha Svatého.”
V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš říká Nikodémovi: „Kdo přichází shora, je nade všemi; kdo pochází ze země, je pozemský a mluví pozemský. Kdo přichází z nebe, je nade všemi; svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo však jeho svědectví přijal, dotvrdit tím, že Bůh je pravdivý.“ Ježíš k nám mluví jako pravdivý svědek, jako ten, kdo přišel shora, kdo svědčí o tom, co viděl a slyšel. Do Ježíšova člověčenství se přelévá věčné poznání II. Božské osoby, aby nám svými lidskými ústy a naší lidskou řečí vypravoval o tom, co viděl a co slyšel. Pokud přijímáme jeho svědectví, potvrzujeme tím, že Bůh je pravdivý. Vzdáváme tím úctu Bohu. Ježíš je Pravda, kterou vypověděl Bůh, kterou zjevil Otec. Ježíš vydává svědectví o pravém Bohu a současně i o pravém člověku, protože dokonalý člověk, pravý a původní člověk je Bohočlověk. Ježíš vydává pravdivé svědectví o věcech nebeských i pozemských. Ježíš je Pravda o Bohu i o člověku. „Vždyť ten, koho poslal Bůh, mluví slovo Boží; Bůh mu totiž dává Ducha v míře neomezené.“ Ježíš je ten, koho posílá Bůh. Ježíš je ten, který má plnost Božího Ducha. Proto říká Boží Slovo, i když toto Boží Slovo zaznívá skrze jeho lidské ústa.
„Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou.” Ježíš po svém zmrtvýchvstání potvrzuje: „Je mi dána veškerá moc na nebi i ně zemi ..”
„Kdo věří v Syna, má život věčný, kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv..“ Je důležité, abychom věřili v Syna, tedy ve fakt II. Božské osoby, která se pro nás a pro naši spásu stala člověkem. Totiž jen fakt Vtělení nám zjevuje velikost Boží Lásky. Když neuznáme tento vrcholně pravdivý čin Boží lásky, neuznáme Boha jako Lásku, nepronikneme do poznání Boží Lásky a zůstáváme mimo této lásky.
Boží Syn je Pravdou, před kterou jsme vyzváni sklonit se. On je Božím projevem Lásky vůči nám. Když v něj věříme, už máme věčný život. Ale kdo nevěří Synu, neuzří život, ba Boží hněv na něm zůstává. Neuvěřit v Boží Lásku, která se zjevila v Božím Synu, je nejtěžší urážkou této Lásky. I z tohoto můžeme pochopit, že přirozený člověk, tedy člověk, jako se rodí na tento svět, když se neotevře Kristu, je mimo Boží přátelství. Všichni jsme po dědičném hříchu zasažení bytostnou bezbožností. Předmětem Boží Lásky se stáváme natolik, nakolik v nás Bůh může poznat svého Syna. Skrze něho vstupuje do naších bytostí bytostná dobrota Boha, Boží Duch.