V dnešním čtení ze Sk vidíme, jak apoštoly po jejich zázračném vysvobození z vězení, znovu předvedli před veleradu. Velerada byla pro ně nejvyšší náboženskou instancí. Skládala se z nejvyšších kněží a různých významných osobnosti náboženského života. Něco jako náš koncil, ale v menším. Velekněz je vyšetřoval a řekl jim: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka!” Jméno Ježíš se stává obžalobou velerady. Dokud se člověk nerozhodne uznat svůj hřích, stává se Ježíš pro něj nesnesitelnou obžalobou. Zdá se mu, že je Ježíš jeho nepřítel.
Zajímavá je obrana apoštolů. Zkusme si podrobně probrat odpověď apoštolů: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.“ Apoštol Petr na jiném místě odpovídá členům velerady: „Suďte samí, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.“
Pravá poslušnost je poslušnost Bohu. Bůh se zjevuje v lidském svědomí, které je osvícené Božím Slovem. Pravá poslušnost vede k tomu, že člověk dostává Dar Ducha svatého. Sv. Peter takto vyjadřuje tuto zákonitost: „Bůh dává Ducha Svatého těm, kdo ho poslouchají.” Nesprávná poslušnost může duši uvést do vnitřních zmatků. Boha třeba nadevše poslouchat a člověka natolik, nakolik souhlasí s Bohem. Svědomí má být osvíceno Božím Slovem, protože naše svědomí je hlasem Božím a to v tom smyslu, že nám zřetelně říká: „Rob dobře a vyhýbej se zlu!” Člověk však po zatemnění rozumu nemá zcela jasno, co je dobré a co špatné. A právě toto nám zjevuje Bůh svým Slovem.
„Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na dřevo a zabili.” O vzkříšení zvykneme většinou meditovat a kázat pouze ve vztahu k nám. Mluvíme o jeho důkazech a důsledcích ve vztahu k nám. Po případě řekneme, že Vzkříšení je pečetí důvěryhodnosti od Boha Otce. To, že Kristus zemřel za svou pravdu je svědectvím toho, že byl přesvědčen o tom, že má pravdu, ale to, že by i vzkříšen je potvrzením z Boží strany, že skutečně měl Pravdu.
Vzkříšení se tak stává apologetický faktem, sloužícím jako „bezpečný důkaz” pravosti Ježíše, rovněž důkazem pravdy nebo moci, a je také počátkem církve a nového stvoření. To vše však přichází jako důsledek. Vzkříšení se nesmí zužovat na čistě veřejný, venkovní fakt, který se týká dějin nebo církve, jakoby snad Bůh Otec Ježíše vzkřísil jen kvůli těmto skutečnostem a ne pro něj samého. Vzkříšení je aktem Nejsvětější Trojice. Je to samotný vrchol Božího konání v dějinách, největší důvod jeho slávy. Od tohoto okamžiku bude Bůh známý jako „Ten, který vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista” (2 Kor 4,14; Gal 1,1; Kol 2;12).
Apoštolové hlásají: „Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů.” Ježíš přichází především jako Spasitel. Kdo chce, nachází v něm milost obrácení a odpuštění. Bolest, kterou způsobuje v našich duších, je bolest, která se má přeměnit na lítost a tak nás přivést ke Spáse.
Existuje však i jiná, šílená možnost, kterou ukazuje dnešní čtení: „Když to uslyšeli, rozzuřili se a rozhodli, že je sprovodí ze světa.” Nevyznaný a nelitovaný hřích způsobuje také bolest, ale tato bolest vede ke zlosti a k dalším hříchům. Člověk se tak propadá do stále větší mravní bídy a většího utrpení, za které si však nese odpovědnost sám. Jediná správná odpověď na bolest, která pramení z poznání svých hříchu, je lítost a obrácení. Tak nám to ukazují SK na jiném místě, kde Peter po seslání Ducha svatého káže zástupům, které uznali svůj hřích: „Čiňte pokání a ať se dá každý z vás pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha svatého,”