„Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům (svatým).“ Jedna z pravd víry je, že Bůh je spravedlivý soudce, který dobro odměňuje a zlo trestá. Písmo Svaté na více místech potvrzuje, že Bůh se zájmem Lásky sleduje lidské životy. I zkušenost lidí, kteří přežili klinickou smrt, dosvědčuje, že naše životy a všechny naše skutky jsou uchovány v Boží paměti. Bůh opravdu nezapomíná na dobro, nezapomíná na lásku projevenou pro jeho jméno skutky služby svatým, tedy těm, kteří přijali Ježíše. A přece Bůh připouští určitou formu chtěné zapomnětlivosti. „Když se však hříšník odvrátí od všech hříchů, kterých se dopouštěl, zachová všechny mé příkazy a bude jednat podle práva a spravedlnosti, bude žít, nezemře. Na jeho hříchy, kterých se dopouštěl, si nevzpomenu, pro spravedlnost, kterou konal, bude žít.“ (Ez 18,21-22).
Celý stvořený svět se nachází ve Fantazii Stvořitele. On nás svou pozorností tvoří a udržuje v bytí, takže opravdu platí to, že máme sečteny ještě i všechny vlasy na hlavě. Bůh není jen Všudypřítomné Vědomí, ale i Soucit, neboť nejen zvenčí sleduje naše životy, ale si nás přímo uvědomuje a vzbuzuje v nás touhu po Životě a Blaženosti. V konečném důsledku se každý skutek dotýká samotného Boha. Bůh opravdu nezapomene na žádný skutek lásky. Nehledejme lidskou slávu a lidské uznání. Ať nám stačí to, že Bůh nezapomíná a vidí, co je skryto.
„Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno.“ Apoštol Petr se takto vyjadřuje o křesťanské naději: „Zveleben buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás ve svém velkém milosrdenství Vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých znovuzrodil pro živou naději.“ Křesťanská naděje je živá a může stále růst a rozvíjet se. Její pramen je ve Vzkříšení Ježíše Krista. Víra je na počátku našeho obrácení, ale naděje nese víru a lásku v čase. Člověk má pracovat na rozvinutí naděje. Musí dávat pozor, aby neochabl a nezlenivěl. Ve verši před evangeliem jsme slyšeli prosbu z listu sv. Pavla Efesanům: „Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal. (Ať osvítí vaše srdce, abyste věděli, jaká je naděje z jeho povolání)“. Prosme světlo pro oči našeho srdce, abychom poznali naději, ke které jsme povoláni. Sv. Františka se modlil: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych zachoval tvá přikázání.“
„Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti (vylučují), že by Bůh mluvil lež. (Proto se) s důvěrou pevně opřeme o (nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. (my, co jsme našli útočiště v tom, že dosáhneme nabídnutou naději.)“ Bůh přísahal sám na sebe, protože vyšší skutečnost od něj neexistuje. Zaručil se Sám Sebou. Sebe Sama dal, aby své Slovo dodržel. Bůh Sám nám v Kristu nabídl tuto naději. Předmětem naší naděje je Boží zaslíbení. Sídlo naděje je v srdci.
„V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku nebeské velesvatyně, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, Velekněz navěky podle řádu Melchizedechova. (Máme ji jako jistou a pevnou kotvu duše,…)“ Podobně jako mluvíme o jistotě víry, tak můžeme mluvit o jistotě naděje. Jen jistá naděje motivuje člověka k pohybu. Sv. Jan říká: „Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý!“ (1 Jan 3,2-3) Naděje je motorem duchovního života. Ďábel se snaží bojovat proti naší naděje. Symbolem naděje se stala kotva. Proč? Zakotvit to ještě není být na břehu, ale na druhou stranu to není ani být na rozbouřeném moři. Je to cosi, co signalizuje blízké vylodění, vstup do cíle.
Sv. Augustin říká: „Nebylo nic tak potřebné k pozvednutí naší naděje, než aby nám bylo ukázáno, jak nás Bůh miluje. Co je však zjevnějším doklad této věci, než když se odhodlal Boží Syn spojit s naší přirozeností.“ A podle sv. Bonaventury: „Křest uschopňuje duši k víře, biřmování k naději.“ Čínské přísloví říká: „Naděje je jako cukr v šálku čaje; i když je malý, osladí všechno.“