Dnešní evangelium ukazuje jeden ze sporů mezi Ježíšem a farizeji ohledně soboty. Evangelista říká: „Ježíš opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnutou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zda li ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat.“ Vidíme zvláštní postoj vůči Ježíšovi. Není to pozornost učedníků, ale číhání zaujetích nepřátel. Číhají na zázrak, ne proto, aby při evidentním Božím činu, uznaly Boží přítomnost, nýbrž proto, aby ho mohli obžalovat a zabít.
Pán Ježíš vyzval člověka s odumřelou rukou: „Vstaň, pojď doprostřed!” Je to pravidlo, které by měli respektovat všichni, kteří tvoří nebo vykládají zákony. Boží zákon vznikl jako důsledek Boží pozornosti vůči člověku. Bůh měl vždy před očima člověka, když dával svůj zákon. Dokonce bychom mohli říci, že Božím zákonem je Slovo, které se stalo tělem, Vtělené Slovo, Živá Tóra. Boží zákon je živý, tak jako i člověk. A lidé, kteří tvoří a vykládají zákony, mají mít před očima konkrétního člověka. Teoretický lze leccos, ale když stojí před námi konkrétní člověk, naše úvahy se často hýbou jiným směrem. A Bůh chce, abychom při svém uvažování měli před očima vždy velmi konkrétního člověka a to, sebe sama. Máme milovat bližního, jako sebe samého. Při každém svém rozhodnutí, bychom se měli ptát, jak bychom ho nesli my sami.
„Pak se farizeů zeptal: „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ Podle očekávání věřících židů, právě sobota je dnem, kdy se má zjevit Mesiáš i se všemi znaky své moci. Pán Ježíš nedělal nic špatného, když sobotu využíval na uzdravování, bylo to dokonce v souladu s očekáváním věřících. Problém byl v tom, že to nebylo v souladu s farizejským výkladem zákona. Otázka farizeům, má ještě jiný smysl. Neučinit dobro, které můžeme udělat, je zlo, je hřích. Nezachránit život, je totéž, jako ho zničit. Nepomoct člověku, který se právě v sobotu setkal s Ježíšem, znamená: „Zničit jej!“ Vzít mu víru v dobrotu Boha, která se zjevila v osobě Ježíše Krista. I protivníci Pána Ježíše cítili, že jejich rozhodnutí, by vyznělo přímo nelidsky, ale protože to nechtěli uznat: „mlčeli.“ Je těžko hříšné mlčet, když nás Bůh zve k dialogu. Je hříšné, tvářit se, jakoby Bůh nevyslovil své Slovo.
„Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: Vztáhni ruku!“ Kdyby dnes Ježíš stal uprostřed nás, nepodíval by se i na nás zarmoucen pro tvrdost našeho srdce? V čem je naše tvrdost? Možná hřešíme právě v téže oblasti, ve které hřešili farizeové. Často také o nás platí, že člověk není uprostřed našich zákonů církevních, společenských nebo i osobních. Ovocem toho jsou různé psychické deformace, které se i mezi námi objevují. Kolik vyschlých a pokřivených lidí. Lidí s vyschlým srdcem. Bůh chce život. Bůh řekl člověku: „Vztáhni ruku! ” Vztáhl ji a ruka byla zase v pořádku.“
Čekali bychom jiný závěr evangelní události. Lépe by se hodilo: „A oni s úžasem hleděli na něj a divili se, že Bůh dal takovou moc lidem.“ Život sám však napsal cosi jiné: „Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.“ Boží Slovo bolavě zraňuje člověka až do hloubky. A člověk má jen dvě možnosti. Buď souhlasit s tímto bolavým, ale nutným zásahem, nebo žít dál bez zranění, ale i bez přiblížení se k Bohu. Dnešní evangelium ukazuje, jak je důležité neuzavírat Boha do svého obrazu, do své představy o něm. Je to vlastně prapůvodní smysl prvního přikázání Desatera. Toto byla podstata tragédie farizeů, že Ježíš nezapadal do jejich představy o Bohu.