V dnešním evangeliu se hovoří o zákonících a farizejích. Kdo to byli zákoníci a farizeové? Na základě výzkumů biblické archeologie a historie víme, že farizeové a zákoníci tvořily jakousi náboženskou elitu Izraele. Mezi jednoduchými lidmi se těšily velké úctě možná podobné té, jaké se dnes těšíme my kněží a řeholníci. Snažili se žít podle Mojžíšova zákona a to do posledního puntíku.
Co měl tedy Pán Ježíš proti těmto osobnostem náboženského života? Ježíš sám vyjadřuje jejích hlavní problém: „Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu.“ (Jn 15,22) Toto asi nejlépe vystihuje, v čem tkví problém farizeů. Do příchodu Pána Ježíše tvořily a představovaly to, co lidé na cestě své náboženské snahy mohli dokázat. Farizejství je náboženská snaha, ale žitá jen čistě z lidských sil. Bez milosti, která pramení z přijetí Krista, člověk dokáže vytvořit jen slušného nabožného člověka, ale není schopen změnit své nitro. Změna vnitra je závislá od přijetí Ježíše Krista.
„Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají.“ Farizej je člověk pěkných a správných slov. Jejich slova jsou dobré a to až natolik, že se člověk hledající spásu, může a dokonce má podle nich řídit. Říkají, ale nekonají. Našemu smýšlení by více sedělo, kdyby Pán Ježíš řekl: „Zákoníci a farizeové si zasedli na stolici Mojžíšově, proto nedělejte nic z toho, co vám řeknou.“ Ale Boží moudrost přikazuje jinak. Poslouchat toho, kdo hlásá Slovo, i když sám nežije podle Božího Slova. Poslouchat proto, že se zde vysluhuje Boží Slovo. Farizeové byli vzdělaní lidé, kteří měli klíče poznání, klíče od Nebeského království, ale sami pro svou povrchnost a pohodlnost do něj nevešly a dokonce zabraňovaly těm, kteří by chtěli vejít.
„Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi” Další charakteristika této nemoci – Závislost od lidského uznání. Lidský obdiv je pro tyto lidi motorem jejích duchovní snahy. Není to láska k Bohu, ale lidský obdiv. A to dlouho nevydrží a ani nedovede k dokonalosti.
Písmo svaté nám ukazuje cestu, jak se lze dostat z tohoto začarovaného kruhu. Dobře to vidíme na Nikodémovi, který přišel k Ježíšovi, jako farizeus, který znal svou bídu. To první, co musíme udělat je obrátit se k Ježíši. V duchovním životě se tento obrat k Ježíši obvykle děje ve fázi očistné. Člověk přestává věřit v sebe a začíná věřit v Krista. Je třeba znovu se narodit z vody a Ducha. Voda představuje pokání. Duch je obnovující mocí. Narodit se z Ducha, přijmout do sebe Ducha Božího, to se dá jen v poslušnosti Božímu slovu. Vždy když v poslušnosti podrobujeme svou lidskou vůli boží vůli, naplňuje nás Duch Svatý a přetváří nás do podoby Božího Syna.
Musíme uvěřit v Boha Lásku, uvěřit v Lásku Boha: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jn 3,16) Není to láska typu: „budu tě mít rád až když!“ ale „Bůh nás miloval ještě, když jsme byli hříšní“. Ve víře v Boží lásku začíná tát naše kamenné srdce. Uvěřit v Boží lásku, která se nám denně dává v Slově i ve Svátostech.
O sv. Františkovi se říká: „V těchto posledních dnech se projevila dobrota našeho Spasitele Boha na jeho služebníku Františkovi. Ukázala se všem, kteří jsou pokorní a milují svatou chudobu. Když velebí nesmírně Boží milosrdenství, jak se na něm proslavilo, učí se na příkladu Františkova života. Odříkávají se zcela bezbožnosti a světských žádostí, žijí podle Kristova vzoru a neustále touží po naplnění blažené naděje. On byl skutečně chudý a zkroušený, a tak vznešený Bůh na něj pohlédl s ochotnou dobrotivosti. Nejen že pozvedl nuzného z prachu světského života, ale učinil ho vyznavačem, vůdcem a hlasatelem evangelní dokonalosti. Dal ho věřícím jako světlo, aby vydával svědectví o světle a připravil Pánu k srdcím věřících cestu jasu a pokoje.“