Dnes jsme četli úryvek z knihy proroka Jeremiáše. Byli jsme svědky jakoby zasedání předních lidí v Izraeli na téma: „Co dělat s prorokem?“. Je to čas před Babylonským zajetím. „Pojďme a osnujme plán proti Jeremiášovi! Přece kněží nebudou bez rady, mudrci bez důvtipu ani proroci bez řečí! Pojďme a ubijme ho vlastním jeho jazykem, číhejme na všechna jeho slova!“ I na jiných místech tohoto prorockého svitku nacházíme podobná vyjádření: „Je třeba zabít Jeremiáše, neboť se takovými řečmi snaží oslabit odvahu bojovníků, kteří zůstali v tomto městě a také odvahu všeho lidu. Tento člověk nehledá blaho lidu, ale jeho neštěstí.“
Podívejme se trošku více na osobu a osobnost proroka Jeremiáše. Jeho doba byla v mnohém podobná naší době a naší situaci. Kdo to byl prorok Jeremiáš a kdy žil a za jakých okolností přednesl tak velmi nepopulární Boží poselství, že ho určití lidé označovali za vlastizrádce? Prorok Baruch, který byl jeho učedníkem a dělal mu jakéhosi osobního sekretáře, podrobně popisuje vnější okolnosti a příčiny Jeremiášova životního utrpení, které můžeme právem nazvat Křížovou cestou.
Jeho jméno znamená „Jahve povyšuje“. Narodil se v Anatotě asi v roce 650 před Kristem a pocházel z kněžské rodiny. Bůh ho už v mladém věku povolal za proroka. Musel se zříci manželství i rodiny, aby se mohl věnovat svému zodpovědnému poslání. Vzpíral se svému povolání, neprožíval ho jako slávu, ale jako těžký úkol toho, kdo musí zjevovat pravdu.
V letech 608-587 ohlašoval, že Bůh chce prostřednictvím babylonského krále uskutečnit velké změny v mezinárodní politice a že Babyloňané budou božím bičem pro Judsko. Oznamoval, že Jeruzalém i s jeho svatým chrámem padne do rukou Babyloňanů a nabádal spoluobčany, aby se jim poddali bez boje. Není divu, že se jeho poselství setkalo s odporem vládnoucích politických kruhů, kteří stále doufali v Egyptskou pomoc a spojenectví. Utrpení, které musel prorok za své vystoupení snášet, zobrazuje Baruch velmi realisticky. Jeremiáš je zcela bezmocný a vydaný do rukou svých nepřátel, kteří s ním zacházejí bezohledně a krutě. Křesťanská tradice v něm právem vidí předobraz trpícího Krista.
Druhým pramenem Jeremiášova utrpení byli falešní proroci. Tito tvrdili, že Bůh nemůže opustit své svaté město Jeruzalém a jeho chrám. Na rozdíl od nich prorok Jeremiáš tvrdil, že národ nezachrání jeho svatá místa, ani jeho tradiční zbožnost, ale jedině osobní obrácení. Ale lid měl raději falešné proroky než Jeremiáše, který vyvracel jejich naději, že Bůh nemůže dopustit národní pohromu, v níž by byl zničen jeho svatý chrám. Jeremiáš pro jejich nekajícnost a zatvrzelost duševně trpí a posilu nachází jen v tom vědomí, že skrze něho opravdu mluví Bůh: „Všimni si mě, Hospodine, a slyš hlas mých protivníků! Má se snad odplácet za dobro zlem? Vždyť mi kopají jámu! Vzpomeň, že jsem před tebou stával, abych se za ně přimlouval, abych od nich odvrátil tvůj hněv!“
Jak by to vypadalo, kdyby národ dbal na jeho slova, nevíme. Ale víme jak to dopadlo, když ho neuposlechli. Najdeme popis těchto věcí v knize Nářků téhož proroka: „Sion rozpíná ruce, těšitele nemá!“
Zda je člověk posedlý osobní pýchou nebo národní pýchou, je to vždy Bohu odporné. Proroci často říkali národu velmi nepopulární věci. Nešlo jim o to, získat si slávu u lidí, ale věřili tomu, co obsahuje jméno proroka Jeremiáše „Bůh povyšuje!“ I když prorok Jeremiáš podvracel falešné naděje, přece dával novou Naději, která vycházela z Boží věrnosti. Bůh uzavře Novou smlouvu, ve které zasáhne srdce člověka. V této nové smlouvě nejde především o vnější dodržování předpisů, ale o vnitřní změnu srdce. Pán Ježíš pravost proroka Jeremiáše potvrdil i tím, že tuto novou smlouvu ve svém těle a krvi založil. Každý, kdo žije z Krista, nemusí se bát Božího hněvu. Bohu jsme milí natolik, nakolik se v nás objevují rysy jeho Syna. Tato nová smlouva je smlouvou o naší Spáse: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě věčný život!“
Sv. František nás všechny napomíná těmito slovy: „Máme vyznávat všechny své hříchy knězi a přijímat z jeho rukou Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista. Neboť kdo nejí jeho Tělo a nepije jeho Krev, nemůže vejít do Božího Království. Ale máme ho jíst a pít hodně, neboť kdo přijímá nehodně, „jí a pije si odsouzení“, protože nerozlišuje Tělo Páně. Také máme přinášet ovoce, které je hodné pokání. A milujme své bližní jako sami sebe. A kdo to nechce nebo nedokáže milovat je právě tak jako sebe, ať jim alespoň nedělá nic špatného, ale ať jim prokazuje dobro“.