Dnes nám Boží Slovo ukazuje vzor kající modlitby. Z obsahu této modlitby můžeme správně pochopit, co je to kajícnost. Kajícnost je ctnost, která nám umožňuje dělat správným způsobem pokání. Výsledek, ke kterému nás ctnost kajícnosti dovede, je znovu navázání kontaktů s Božím světem a to správným způsobem. Kajícnost vede k ospravodlivení v Božích očích a je zvláštním způsobem blízká právě následovníkům sv. Františka z Assisi, protože Františkova duchovní škola je školou kajícnosti a také první společenství bratří lidé nazvali „kajícníci z Assisi“. Nádhera skutečné kajícnosti je v tom, že vede k obnově ztraceného vnitřního života. Namísto vnitřní prázdnoty objevuje člověk znovu život z Boha.
Když se pozorněji podíváme na modlitbu Danielovu, zpozorujeme, že na jejím počátku stojí uznání Boží velikosti a věrnosti. „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání!“ Tato slova v nás mají probudit bohabojnost, neboť skutečná kajícnost má svůj pramen v bázni boží. Nejsme rovni Bohu. I když se Bůh v osobě Ježíše Krista stal člověkem, nepřestal být tím, čím je ve své Božské podstatě. Nenacházíme se na stejné úrovni bytí. On je nestvořenou skutečností, my jsme stvoření. Mezi námi a jím je propast, kterou člověk ze své strany nikdy nemůže překlenout. Není to jen propast mezi hříšným člověkem a svatým Bohem, ale je tu ještě ohromnější propast mezi stvořením a Stvořitelem. Bůh je Velký a zároveň Hrozný. Hrozný pro svou Nadskutečnou Krásu a spravedlivou dobrotu.
A přece tento Velký a Strašný Bůh je tak Mravní a Svatý, že zachovává smlouvu a je laskavý k těm kdo ho milují a zachovávají jeho příkazy. Nekonečný Bůh není nevyzpytatelný, ale zachovává smlouvu. On, jehož by nikdo nemohl soudit, kdyby jednal věrolomně, zachovává smlouvu s člověkem. Tedy Bůh je věrný. On zachovává své závazky. Neříkejme mu, že ho milujeme, když nežijeme podle jeho příkazů. Zachovávat jeho přikázání rovna se milovat ho.
Přiznání hříchu je základem našeho obrácení. „Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně (bezbožně), bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů.“ Člověk, který propadne hříchu, jedná ničemně. Jeho skutky jsou mrtvé, nemají cenu v Božích očích, protože je nekoná v pravé lásce vůči Bohu a ani vůči člověku. Dokud není srdce člověka ve své podstatě sjednoceno se Slovem Božím, což můžeme nazvat i vnitřním uzdravením, jedná bezbožně. Bezbožně žije ten, kdo žije bez Boha, bez ohledu na svého Stvořitele.
Sv. Augustin říká: „Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí již s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy: a pokud je odsoudíš i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné skutečnosti: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé dílo, člověče znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, co jsi provedl, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konáš pravdu a jdeš ke Světlu.“ (Sv. Augustin, In Evang. Joh. tract. 12,13)
„A neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří mluvili ve tvém jménu našim králům, našim velmožům, našim otcům a všemu lidu země.“ Těmito slovy je vyjádřen stav nekajícnosti, vzpoura a odklon od Božího Slova, od hlasu proroků. Boží Slovo může člověk objevit ve svém svědomí. Proroci byli lidé, kteří byli velmi citliví na vnitřní hlas svého svědomí. Na hlas Boha, který nepřichází ve formě různých soukromých zjevení, ale který vychází z čistého srdce. Jedině ono je schopno vidět a slyšet Boha. Písmo svaté je inspirované Duchem svatým a psané lidmi, kteří byli vnitřně čistí.
„Na tvé straně, Panovníku, je spravedlnost, na nás je zjevná hanba až do tohoto dne; je na každém judském muži, na obyvatelích Jeruzaléma, na celém Izraeli, na blízkých i dalekých, ve všech zemích, do nichž jsi je rozehnal pro jejich zpronevěru, které se vůči tobě dopustili.“ V kajícnosti jde právě o toto uznání. Bohu spravedlnost a nám zahanbena tvář. Musíme uznat, že náš život je naším dílem. Trpíme pro svou zaslepenost. Tresty jsou výsledkem našich převrácených cest. Musíme uznat pravdu, kterou vyslovuje autor listu Židům: „Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá.“ Nepohrdejte výchovou Páně, neboť vše, co se s vámi děje, je na vaši nápravu!
Hospodinu, našemu Bohu, svědčí milosrdenství a slitování, protože jsme se vzbouřili proti němu a neposlouchali jsme hlasu Hospodina, svého Boha, abychom kráčeli podle jeho zákonů, které položil před nás prostřednictvím svých služebníků proroků. Tak jako nám lidem svědčí kajícnost a mohli bychom ji komentovat slovy, které používáme v prefaci „je to důstojné a spravedlivé“, tak našemu Bohu svědčí milosrdenství a slitování. Když se díváme na Boha, tak mu z našeho úhlu pohledu svědčí milosrdenství a slitování. Tehdy je nejkrásnější a nejlíbeznější. A On to dobře ví a sám o tom mluví v podobenství, kdy nám dává přemýšlet nad otázkou: „Kdo bude víc milovat? Ten komu se víc odpustilo.“ Ani spravedlnost nesvědčí Bohu tak jako milosrdenství a slitování.
Zajímavý je postoj Daniela, který ve své epoše patřil mezi těch několik spravedlivých a čistého srdce. Ve své modlitbě bere na sebe hříchy svého lidu, staví se do role hříšníka a tím se stává předobrazem Krista.