Ústředním tématem dnešního evangelia je vztah Boha k hříšníkům. Jaký vztah má Bůh k hříšníkům? Nejlepším vyjádřením tohoto vztahu je podobenství o marnotratném synovi. Po jeho přečtení možná pochopíme, jak Bůh hledá hříšného člověka, jak ho chce spasit. Podstata hříchu je v odchodu od Boha. Hříšné skutky, které doprovázejí život každého hříšníka, jsou projevem a také důsledkem tohoto odchodu.
Slyšeli jsme v podobenství: „Jeden člověk měl dva syny … .“ Víme, co se pak událo. Mladší se rozhodl, že si svůj podíl z dědictví vybere. Podobenství říká o tom jak „o několik dní mladší syn všechno sebral, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem promarnil svůj majetek“. To velmi dobře vystihuje cestu každého hříšníka. Odchod od otce, rozmařilý, hýřivý životní styl, snaha žít bez ohledu na svého otce. Chtěl se rozejít s otcem ve všem, svým bydlištěm i svým způsobem života. Dělá opak toho, co udělal Abrahám, který opustil všechno kvůli Bohu.
Bůh se mu však přimlouvá přes jeho vlastní rozum, přes okolnosti života a skrze důsledky hříchu: „Když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.“ Bída, do které se svým životním stylem dostal, mu ukázala jako se odměňuje svět. Dokud měl peníze byl obletován, ale když přišla nouze „přátelé“ se vytratily, přestal být zajímavý. Svět se člověka snaží opít, ale když ho opije, obere ho o všechno a nechá ho bez prostředků. Aby se ve světě nějako mohl udržet, přebírá jeho způsoby. Podobenství říká, že se uchytil (vetřel) k jistému obyvateli té země. On ho poslal na své hospodářství pást svině. Je poslán mezi zvířata, daleko od lidí. Je hladový a touží po tom, co dostávají žrát zvířata, ale nikdo mu to nedává. Kolik ponížení je pro ortodoxního žida v této krátké větě: „poslal ho pást svině“. Prase byla pro židy nečistým zvířetem. Oni svině nechovali ani vepřové nejedli.
Ti, kteří prošli cestou marnotratného syna, potvrdí, že takto opravdu vypadá cesta hříchu. Navenek úspěšný až hýřivý, ale v podstatě velmi smutný. Hříšník působí dojmem, jakoby mu všechno patřilo, ale z ničeho se neví skutečně těšit. Ve všem naráží na omezenost a konečnost. Nezáviďme hříšníkům! Kdyby mladší syn důvěřoval svému otci, byl by ušetřen tohoto „hýřivého smutku“. Ale muselo se toto všechno stát, aby pochopil, že jeho otec je tím nejlepším na světě, že u nich doma pod otcovým vedením se ještě i služebníci mají lepší, než on v cizině.
„Tu šel do sebe a řekl: Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem. Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval (nejsem hoden nazývat se) tvým synem. Vezmi (Přijmi) mě jako jednoho ze svých nádeníků.“ Toto uvažování bychom mohli nazvat rozumným uvažováním, které vychází z lítosti nad sebou. Není to ještě dokonalá lítost. Vede ho spíše pud sebezáchovy. A přece se Bůh raduje i z tohoto rozumného uvažování. Někdy nám může pomoci rozumná analýza situace, do které nás dostal hřích k tomu, abychom hřích zavrhli. I návrat k rozumnosti je cestou obrácení. I staří poustevníci dávali radu: „Analyzuj si svůj hřích. Jak k němu přišlo a co si z něj měl!“
„Vstal a šel k svému otci.“ Nezůstal jen při dobrém předsevzetí. „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.“ Můžeme zkoumat, komu bylo koho líto? Kdo litoval první. Otec se slitoval nad svým marnotratným synem. Toto zjevuje Boží lásku, která miluje člověka, ještě když je hříšný. Toto je láska, která provokuje lásku ze srdce. Teprve pak nastupuje lítost ze strany hříšníka. Tehdy mu syn řekl: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.“ Otcova láska ho tak zaskočila, že tu poslední část věty, kterou si připravil a která hovořila o tom, že chce být už jen nádeníkem (sluhou) už ani nevyslovil, vždyť by tím jen mohl znovu zranit otcovo srdce.
Naše běžná zkušenost je taková, že by nás asi vůbec nezaskočilo, kdyby mu to otec spočítal, kdyby mu naznačil: „Podívej se! Tvůj starší bratr tu za ten čas poctivě dřel a ty sis hýřivě užíval. Uznej, že nemůžeš být postaven na jeho úroveň.“ Ale nic takové se v podobenství nenachází. Jak úplně jinak říká otec svým služebníkům: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele a zavijte ho. A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je zas nalezen.“ A začali se veselit.“ Takový je náš Bůh, takto se Bůh těší z jednoho hříšníka, který činí pokání. Takto Bůh uzdravuje zážitky bídy, které člověk prožil, když od něj odešel. Pokud nás to pobuřuje, tak se ještě sami dobře neznáme, ještě jsme nepochopili, že tím marnotratnými jsme my sami.
„Jeho starší syn byl právě na poli.“ Můžeme ho označit jako vzorného syna. Když se vracel a byl blízko domu, uslyšel hru a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se, co se děje. Je zajímavé, že starší syn nemá srdce připravené na radost, na oslavu. Jakoby byl plný roztrpčenosti vůči otci. Nechtěl vstoupit do radosti, kterou otec projevil nad jeho bratrem. Rozzlobil se a nechtěl jít dovnitř. Můžeme mít pocit, že se naštval právem. Pokud svou hodnotu odvádíme od svého výkonu a ne od svého bytí, tak se nám to může skutečně zdát oprávněné. Bůh však neodvádí naši hodnotu od našeho výkonu, ale od našeho bytí. On se těší, že jsme a že jsme se vrátili na cestu života. A když ho otec prosil, vylil na něj celou svou roztrpčenou duši. Ukázalo se, že i on se svým srdcem velmi vzdálil od otce ale ještě se k němu nevrátil.
Dokud člověk nezná svou vlastní hříšnost, nezná ani radost z evangelia. Dokud nepochopí, že on sám, ten slušný člověk, je tím ztraceným případem, který na svém polepšení nedokáže udělat ani to nejmenší, dotud nepochopí podstatu radostné zvěsti evangelia. Z vlastních sil dokážeme měnit jen vnějšek ale ne nitro člověka. Zážitek vlastní hříšnosti je cestou, na níž pocítíme bezmocnost stát se vlastními silami lepšími. Oplakávaní vlastní hříšnosti je podle duchovních otců výrazem intenzivní zkušenosti s Bohem. Tak např. sv. Izák Syrský říká: „Kdo pozná své hříchy, je větší než ten, kdo svou modlitbou vzkřísí mrtvého. Kdo hodinu pláče a vzdychá nad sebou, je větší než ten, kdo vyučuje celičký svět. Ten, kdo zná svou vlastní slabost, je větší než ten, kdo viděl anděly. Kdo v samotě zkroušenosti následuje Krista, je větší než ten, kdo se těší přízni plných kostelů.“