Podobenství, které jsme dnes slyšeli v evangeliu z úst Pána Ježíše, bychom mohli aktualizovat a nazvat ho „Podobenství o neplatičích“. Všichni víme, jak to bolí, když narazíme na nezodpovědného a nevděčného člověka, který sice vezme na sebe závazek, ale není ochoten ho splnit. Přísloví přirovnává tyto lidi ke zlému a zrádnému luku, který se zlomí právě tehdy, když ho nejvíce potřebujeme. Nesplní, co slíbil. Tak je to s každým, kdo neplní své závazky.
Podobenství vykresluje skupinu nájemníků, kteří přišli téměř do hotového. Hospodář vysadil vinici. Ohradil ji plotem, zhotovil v ní lis a postavil věž. A pak ji dal do pronájmu. Neměli žádnou námahu na výstavbě vinice. Všechno jim bylo dáno. Od nich se očekávalo jen to, aby začali pracovat a aby částku úrody odevzdali pánovi. Toto podobenství velmi dobře vystihuje naši situaci v tomto světě a náš postoj vůči Bohu. Bůh nám dal všechno, co jsme a co máme. Nemáme nic, kromě svých hříchů, co bychom mohli označit nálepkou: „To jsem udělal já“. Dokonce ani ty bychom nemohli spáchat, kdyby nám Bůh nedal svobodu a vše ostatní, co k tomu je třeba.
Nejsme ani otroci a nejsme ani suverénní pánové, jsme správci svěřeného majetku. Nemáme svou práci do detailu určenou jako otroci, ale na druhé straně si nemůžeme se svěřeným dělat, co se nám zachce. Jsme správci svěřených talentů. Avšak i od nás se čeká, že se svěřeným začneme podnikat. Dostali jsme talenty a máme je rozmnožit. Naše podnikání se však má nést v Duchu našeho Pána. A z toho, co jsme z milosti Boží získali, máme ne všechno, ale částku odevzdat Pánu Bohu. Bůh nebere všechno, ale jen částku. Například stvořil 7 dní v týdnu, ale pouze 1 si vyhradil pro sebe. Ačkoliv mu vše patří, nechce všechno. Každý si může spočítat dary, které dostal. Jsou to úžasné dary. Např. základní obdarování bytím. Byly časy, kdy jsem nebyl a teď jsem. Mohu podobně jako Pán Bůh říci: „Já jsem“. Dostal jsem účast na vědomi. Vědomí mi umožňuje prožít zkušenost s radostí i s bolestí. Dostal jsem rozum a vůli, tělo i duši. Dostal jsem určité talenty a vlohy, dostal jsem svobodu. Dostal jsem určitý čas a prostor. Dostal jsem blízké lidi, otce, matku, sourozence, přátele.
Dalo by se říci, že neplatiči z dnešního podobenství, kromě toho, že si neplnili závazky, které na sebe přijali, byly ještě k tomu nevděční. Neděkovali Pánu za to, že přišli do hotového. Vděčnost je něco, k čemu nás chce vychovat každá mše svatá. Pán Ježíš nás v každé mši svaté učí vděčnosti. Užívat věci, ale s vděčností. S vědomím toho, od koho jsem dar přijal. Těšit se ze všeho s Bohem Stvořitelem. Ukázat mu, jakou mám radost ze života, z toho, co On stvořil a čím mě obdařil. K tomu nás vybízí apoštol Pavel: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Flp 4,6-7)
„Víme, že rodiče nás milují, protože vidíme, co všechno nám dali a přece Bůh nám dává dary, které jsou nekonečně cennější! Kdyby nějaký člověk uzdravil tvůj slepý zrak, jakou vděčnost by si vůči němu cítil? A Bůh nám dal oči, uši, inteligenci a samotný život. Vědomí, že Bůh dokáže cokoliv, nám v konečném důsledku dává sílu a odhodlání posouvat vlastní hranice. Právě proto ranní židovská modlitba začíná požehnáním, kterým děkujeme za náš zrak, za schopnost pohybu, za své vědomí a svobodu. Tyto věci nám umožňují ocenit všechny dary, které od Boha dostáváme a připomenout nám, jak moc nás Bůh miluje. Když oceníme to, co máme, Bůh nám bude chtít dát více.
Je to stejné jako ve vztahu rodič a dítě. Pokud dáte svému dítěti novou hračku a ono ji popadne, aniž by si ji cenilo, jako dobrý rodič mu již žádné další hračky dávat nebudete, dokud si nebude vážit to, co již má. Dokážeme pochopit, že syn miliardáře, by se zkazil, kdyby mu rodiče dali vše, co potřebuje, aniž si to zasloužil prací. Totéž platí o našem vztahu s Bohem. Jistě je schopen dát nám cokoliv potřebujeme; Bůh je nekonečně bohatší a mocnější než největší miliardář. Ale jelikož Bohu leží na srdci to nejlepší pro nás, chce, abychom rostli, a abychom si to zasloužili a stali se lepšími.“
„Požehnání jsou židovskou verzí jak se v životě zastavit a „vychutnat si vůni růží“. Staří rabíni tvrdili, že jedním způsobem, jak si zajistit dobré zdraví, je upřímně říkat „Ašer Jacare“. Jde o požehnání, které Židé říkají – věřte či nevěřte – po návštěvě toalety. Děkují Bohu za to, že vytvořil tělo s jeho zázračně složitým systémem kanálů a trubic a přiznávají, že pokud by některá z nich praskla nebo se ucpala, nezůstaly bychom naživu. Mluvit toto požehnání s upřímností posiluje naši vděčnost za dobré zdraví.“