V dnešním prvním čtení z knihy Genesis jsme slyšeli tuto jednoduchou ale velmi obsáhlou větu: „Abram Hospodinu uvěřil a a ten ho za to uznal za spravedlivého.“ (ČEP: „Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost“) Tato věta říká něco o víře a mluví také cosi o spravedlnosti v božích očích, tedy ukazuje, co nás dělá spravedlivými v očích Boha. Neříká se tu o konkrétních ctnostech, které by ještě Abrama, v Božích očích udělali spravedlivým, nemluví se tu ani o skutcích ze Zákona, tedy o dodržování nějakého zákona, ale prostě se konstatuje, že Abram uvěřil Bohu a Bůh mu to počítal za spravedlnost.
Když přichází nový člověk na tento svět, když se v okamžiku početí objeví nová bytost, přináší si s sebou úžasný Boží dar, který psychologie označuje termínem „prvotní důvěra“. Základní postoj počaté lidské bytosti můžeme nazvat „víra – důvěra“. Víra se zde jeví jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do které jsme svým stvořením vstoupili. I tento fakt nasvědčuje tomu, že jsme stvořeni pro Dobro. Dobro je pro nás normální a samozřejmě. Na dobro jsme nastavení, po dobru toužíme. Víra, kterou Bůh od nás očekává, předpokládá dobro, a zážitek dobra provokuje k lásce. Bůh je nekonečně Dobro, a všechna jeho díla jsou dobrá. Člověk nebyl stvořen s krunýřem.
Prvotní důvěra způsobuje, že naše duše je zcela obnažená a průchozí. Bez tohoto základního pozitivního postoje by v nás neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímání. A víme, jak je zvlášť rozvíjející se život odkázán na příjímání. Dokud je tu víra, je tu i otevřenost, a je tu schopnost přijímat. To, co na první pohled vypadá jako duchovní úvaha o víře, se týká těch nejzákladnějších skutečností jako dýchání, pití mateřského mléka, přijímání potravy, uvolněnost v náruči matky, otce, ale i vzdělávání a růstu. V tomto smyslu můžeme víru definovat, jako bytostnou otevřenost, která umožňuje přijímání a z něj vyplývající růst.
Ačkoliv člověk, tak jak vyšel z Božích rukou, byl obdařen prvotní důvěrou a obecnou láskou, hřích v jeho duši zatemnil obraz Boha, a začal se v něm objevovat strach. Člověk od chvíle, kdy zhřešil, nemá žádnou jistotu. Svět, do kterého a jakého jsme se narodili jako dědici Adamova hříchu, má tendenci potírat naši víru, naději i lásku. Hřích vede k zážitku zla, které způsobuje, že se lidská bytost obrní. Sv. Augustin výstižně definuje hříšníka jako „homo incurvatis in se“, tedy člověk zkroucený do sebe, do sebe uzavřený. Víra jako otevřenost je nutná k uzdravení této do sebe uzavřené bytosti.
My jsme dnes slyšeli: „Abram Hospodinu uvěřil a a ten ho za to uznal za spravedlivého.“ Z řečeného můžeme pochopit, co nás nejvíce dělá nespravedlivými v Božích očích, ale také, co nás dělá milými Bohu, tedy to, co nás v Božích očích ospravedlňuje, dělá spravedlivými před Bohem. Je rozdíl mezi tím, co mnozí považují za víru a mezi tím, co žil Abraham. V Krédě vyjadřujeme svou víru vazbou: „Věřím v Boha …“ to znamená: „Věřím, že Bůh existuje.“ Už taková víra je znakem rozumného uvažování. Sv. Pavel v listu Římanům říká, že člověk ze stvořených věcí může poznat, že Bůh existuje. Ale taková víra ještě nevyjadřuje to, co udělal Abraham a zač byl ospravedlněn. Abraham šel o krok dál. Abraham, jako člověk jasného úsudku, si vůbec nepřipouštěl možnost „neexistence Boha“. Pro něj byl Bůh větší jistotou než realita jeho života a země, po které chodil. Židé tuto Boží realitu zvyknou někdy vyjádřit slovem „Nadskutečno“.
Písmo Svaté říká, že „Abram uvěřil Bohu“. Abraham přestal Boha podezřívat ze zla. Bůh totiž není zla schopen. Bůh je nesmírná Dobrota. My lidé jsme schopni dělat dobro i zlo, jenže Bůh ve své svatosti není schopen zla. Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista není schopen žádného zla. „Abraham uvěřil Bohu!“ Adam se dopustil hříchu tím, že neuvěřil, s jistotou nepřijal Boží slovo určené pro jeho život. Abraham byl ospravedlněn, protože uvěřil Bohu. Víra Bohu je vstupnou bránou do Božího království. „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“
Bůh Otec má své Slovo, kterým komunikuje se světem a tímto Slovem je Boží Syn. Uvěřit Bohu v konečném důsledku znamená, přijmout Ježíše Krista a v něm celou Pravdu o Bohu i o člověku a o jejich vzájemném vztahu. Ježíš je pravý Bůh ale i pravý a dokonalý člověk, a z toho můžeme pochopit, že dokonalý člověk je Bohočlověk. Bůh nám chce dát účast na svém Blaženém bytí. Uvěřit Bohu, to znamená skoncovat s nedůvěrou vůči Bohu, skoncovat s urážením Boha i svými mylnými názory o něm.
Sv. Cyril Jeruzalémský říká: „Víra souvisí s duševním užitkem, jak praví Hospodin: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepůjde na soud.“ A opět: „Kdo věří v Syna, není souzen, ale přešel ze smrti do života.“ Jak velká je Boží dobrota vůči lidem! Neboť spravedliví se mnoho let namáhali, aby se líbili Bohu. A to, co oni dosáhli tím, že mnoho let ochotně a pilně sloužili Bohu, to dává tobě Ježíš za jedinou hodinu. Neboť pokud věříš, že Ježíš Kristus je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen, a přenese tě do ráje Ten, který tam uvedl zločince. A nepochybuj o tom, zda je to možné, protože ten, který na této svaté Golgotě spasil zločince za víru jedné hodiny, spasí i tebe, když uvěříš.“