Dnešní první čtení nám ukazuje, jak Bůh zkouší Abraháma. Dříve než budeme poslouchat tento, podle našeho uvažování, drastický příběh, musíme si opravit jeden omyl, kterého se nevědomky dopouštíme. Podle židovské tradice Izák v té době už nebyl malým dítětem, ale dovršil věk zralosti. Měl kolem 37 let. Tedy nešlo v tomto případě o žádné násilí proti bezbrannému a nevědomému dítěti. Když si tuto skutečnost uvědomíme, tak mnoho věcí vyzní úplně jinak.
Sv. Hilarius si klade zajímavou otázku: „Což Bůh nevěděl, že je Abrahám bohabojný? Vždyť Bůh přece ví všechno.“ A pak to objasňuje: „Když se bible takto vyjadřuje, nepoukazuje na čas, ve kterém Bůh věci poznává, ale na čas, kdy Bůh oznámí, to, co od věčnosti ví. To, co hlásá Abrahamovi, je vlastně svědectví Boha o Abrahámovi.“ (srov. Hilarius, De Trinitate 9, 64: CCL 62A, 443-444)
Abrahám byl, po naplnění Božích zaslíbení, v pokušení, vidět své štěstí mimo Boha, tentokrát ve svém synovi. Izák byl toužebně očekávaný syn, dítě počaté navzdory všem lidským předpokladům. Byl obklopen mimořádnou péčí. Hrozilo, že Abrahám začne milovat dar více, než Dárce. Proto ho Bůh podruhé povolává slovy: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, jdi do země Moria a obětuj ho tam.” (Gn 22,2)
Bůh zkoušel Abraháma: „Abraháme!“ On odpověděl: „Tady jsem!“
Když nás Bůh zve k dialogu, nemáme se před ním skrývat, jak to udělali prarodiče po hříchu, ale máme odpovědět jako Abrahám: „Tady jsem!“ Bůh říkal: „Vezmi svého syna, svého jediného syna. Výraz „jediný“ (hebrejský „jachid“) zde vyjadřuje spíše kvalitu než kvantitu. Odpovídá mu naše jedinečný, výjimečný.
Rabínský komentář říká: „Když Abrahám slyšel slova „vezmi svého syna“, řekl: „Mám dva syny. Kterého mám vzít?“ Bůh mu odpověděl: „Svého jediného!“ Abrahám mu řekl: „Ale každý z nich je jediný syn své matky.“ Bůh řekl: „Kterého miluješ!“ Abrahám mu řekl: „Miluji je oba.“ Bůh řekl: „Izáka“. (Raši, Talmud, GnRb 55,7) Má být tedy obětován syn zaslíbení. Můžeme se ptát: Nebude v této chvíli Abrahám reptat proti Bohu?
Bůh ho znovu vyzývá: „Jdi!“ Tento příkaz nám připomíná scénu při jeho prvním povolání v Cháranu (Gn 12,1). Jen na těchto dvou místech je užit hebrejský termín „lek leka“, což značí úplnou soustředěnost na danou úlohu, nezájem o vše ostatní, o to, co na to řeknou jiní.
Má jít do země Moria. Tradice ji ztotožňuje s horou Sión, kde bude později postaven Jeruzalémský chrám, ve kterém se přinášely oběti. Židé znali různé formy obětí. Ne vždy musela být obětovaná věc zničena. Existovala například oběť pozdvihování. Člověk pozvedl obětovanou věc, uznal boží nárok na danou věc, ale v podstatě ji mohl dále užívat, jak to můžeme vidět při obětování Pána Ježíše v chrámu.
V případě Izáka se však žádá celopal, tedy úplné zničení obětovaného předmětu a přece nevidíme, že by se Abrahám postavil vůči Bohu. Abrahám je opravdu silný vírou i láskou. Abrahám věří, že Bůh své zaslíbení, ohledně Izáka, dodrží. Věří, že má moc, v souvislosti se zápalnou oběti, kterým se má Izák stát, znovu ho vytvořit i z popela.
Bůh je pro něj skutečným Bohem, kterého miluje nadevše. Milovat Boha může znamenat i přinášet oběti. Dítě je božím darem, ale nesmí se stát modlou, pro kterou jsme ochotni obětovat i Boha. Pokud dítě vidí, v postojích svých rodičů, že Bůh je pro ně skutečným Bohem, i ono si vytváří správný vztah k Bohu. Začíná chápat, že Bůh nesmí být nikdy obětován kvůli našim zájmům, ale naše zájmy mohou být obětovány kvůli Bohu.
Abrahámova oběť byla obětí skutečné lásky k Bohu ale i skutečné lásky k synovi.
Když Abrahám na boží pokyn opustil zemi svých předků, jejich náboženství a zvyky, obětoval Bohu svou minulost. Ale v obětování syna šlo o cosi ještě významnější – obětovat Bohu svou budoucnost, své představy o ní a její záruky. Jméno Izák znamená smích. Tedy obětovat Bohu to, z čeho se nejvíce raduji. Boží příkazy jsou často nepochopitelné. V době Abrahama byly takové oběti, v okolním pohanském světě, běžné. Protestem, proti tomu, je i tento příběh.
Bůh žádá celého člověka, a přece si nepřeje krvavou oběť. Vždyť člověk sám sebe nemůže spasit ani tou nejvzácnější obětí. Abrahám se nezdráhá a nediskutuje. Je tu Boží rozkaz, který žádá bezodkladné rozhodnutí. Hned z rána se vydává na cestu. Když člověk poslechne Boha na slovo, dočká se zázraků.
Zajímavá je také odpověď Abraháma Izákovi na otázku: „Kde je obětní beránek?“ Jeho odpověď: „Bůh sám si vyhlédne beránka, můj synu!“, v hebrejštině vyznívá jako jinotaj. V případě spojení „můj synu“, které může být oslovením Izáka (vokatív), ale může být i předmětem slovesa vyhlédne (akuzativ) a tedy může naznačit, kdo bude tím beránkem.
Přestože Izák pochopil, že kráčí k usmrcení, opakují se slova „oba šli spolu“, tj. v srdci je spojovalo stejné nadšení. Izák, v té době, byl už dospělý muž. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že si sám nese dřevo, které bylo potřebné pro zápalnou oběť.
Mohl by více než stoletý stařec svázat ruce a nohy dospělému zdravému muži bez jeho souhlasu? Židovská tradice říká, že Izák sám prosil otce, aby ho svázal. Je zde užité slovo Akedá, podle něhož se tato biblická perikopa v židovské bibli nazývá: „Svázání Izáka“. Izák sám prosí Abraháma, aby ho svázal, protože se bál své spontánní obranné reakce. Poprvé se v tomto smyslu mluví „o poslušnosti až ke smrti“. Izák byl poslušný až ke smrti.
Bůh zasahuje v pravý čas. Jeho posel volá z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ve zkouškách a pokušeních se pozná, jaká je naše víra. Abrahám obstál. Bůh mu je vzácnější nežli syn a zajištěná budoucnost. Anděl mu zabránil obětovat syna a ukázal mu berana rohy zachyceného v křoví. Abrahám poznává, že Živý a Pravý Bůh je zcela jiný než kruté božstva pohanů. Beránek je obětován místo člověka.
Svým činem jakoby Abrahám provokoval Boha do ještě úžasnějšího projevu lásky k lidem. Boží odpověď na ochotu člověka obětovat svého syna je: „On vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás, za všecky, jako by nám s ním nedaroval také všechno ostatní.“ Všechny SZ oběti vrcholí v oběti Kristově. Nevinný Boží Syn umírá za hříšníky a za svět. Podle sv. Chryzologa: „Bůh hledá víru, ne smrt, žízní po modlitbě, ne po krvi, je utišen vůlí, ne zabíjením.“ (Sv. Petr Chryzolog, šerm. 108,5: CCL 24 / A, 671)
Kdybychom zůstali pouze na lidské rovině, Bůh se nám může jevit jako tvrdý. Tento příběh je však vrcholem setkání Abraháma s Bohem. Abrahám se během života se svým zaslíbeným synem Izákem učí chápat, že Boží příslib nezávisí jen na Izáku, ale že i za Izákem stojí Bůh. Tento příběh přerušuje bezprostřednost vztahu otce k synovi, aby začal platit i zde jediný vztah, který uzavřel Bůh s Abrahámem. Abrahám po této zkoušce opět získává svého syna, ale na jiném podkladu, Bůh mu ho opět nanovo daruje.
Mezi lidmi není opravdového vztahu, když nejde přes Boha, který je skutečná Láska. Mezi otcem a synem bude po návratu z vrchu Moria navenek všechno jako dříve, a přece je všechno nové, protože Boha poznali, v konečném důsledku, jako prostředníka mezi sebou. Příběh o obětování Izáka staví Boha do středu velmi úzkého rodinného vztahu, kde je Bůh hodný vší lásky (srov. Dt 6,5). Bůh je to Nejúžasnější, Nejintimnější a nadevše Lásky hodné bytí.
Pro Césara Arelatského je Izák předobrazem, neboť v něm bylo zobrazeno, co se mělo naplnit v Kristu. Uvádí zmínku o tom, že na místě, kde Abrahám měl obětovat syna, byl později obětován Kristus. Připomíná, že tam, kde byl zapíchnutý kříž, tam byl pohřben i Adam. To místo bylo pak nazvané Kalvárií, protože tam byla pohřbena první hlava lidské rasy. (Cézarius Arl., Šerm. 84,5: CCL 103, 347) sv. Atanáz se zamýšlí nad významem oběti beránka: „Smrt Izáka by nepřinesla světu svobodu, neboť svoboda se může dostat jen prostřednictvím smrti našeho Pána, skrze jeho rány jsme uzdraveni (Iz 53,5). (Atanáš, Epistulae festales 6, 9: SAEF 67-68)