Dnešní evangelium nám zobrazuje spor Pána Ježíše s farizeji ohledně půstu. Víme, že Pán Ježíš se po svém křtu postil 40 dní a 40 nocí na poušti. On sám prošel tvrdou zkouškou půstu a nebyl proti této osvědčené praxi. V dnešním evangeliu nevystupuje Ježíš proti půstu. Nepostění u apoštolů, které Pán Ježíš obhajuje, se týká pouze toho zvláštního a mimořádného času, který prožívali apoštolové v době Ježíšova pozemského života.
Pochopíme to, když si odpovíme na otázku, jaký je vlastně smysl půstu. Církevní otcové svorně tvrdili, že „Přikázání půstu je tak staré jako sám svět. První přikázání, které Bůh dal člověku, bylo přikázání postit se!“ (Gen 2,17). Již v Ráji bylo dáno lidem přikázání zdrženlivosti, aby nejedli ze stromu poznání dobra a zla. Nebylo to přikázání absolutního půstu, protože ze všech ostatních stromů v Ráji mohli jíst, ale toto přikázání se týkalo stromu poznání dobra a zla. Mohli bychom říci, že půst tu můžeme chápat, jako moudré sebe – omezení v zájmu sebe – zachování. V konečném důsledku je půstem vlastně poslušnost Božímu Slovu. Sv. Bazil říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni, budeme se postit, abychom znovu mohli do Ráje vstoupili “.
Smyslem půstu je tedy přiblížení se k Bohu. A protože se v osobě Pána Ježíše sám Bůh přiblížil k lidem, naplnil se cíl půstu a dokonce apoštolové tím, že následovali Vtělené Slovo, že poslouchali Boží Slovo se v nejhlubším smyslu postili, ne od chleba, ale od vlastní zvrácené vůle. Půst od jídla by byl krajně nepatřičný a vypadalo by v to v této konkrétní situaci jako snaha postit se na svatební hostině, což by bylo vrcholně směšné a urážející hostitele: „Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit.“
Můžeme říci, že my všichni žijeme v době, kdy ženich vystoupil na nebesa a znovu očekáváme jeho druhý příchod a proto půst duchovní i fyzický znovu nabývá smysl. Vyjadřuje naši touhu po Ježíši, touhu po jeho druhém příchodu ale i touhu po jeho stálém příchodu ve Svátosti oltářní. V předešlých dobách si křesťané více uvědomovali tuto spojitost, protože byl před svatým přijímáním předepsán delší půst jako dnes.
Kdo se postí, zříká se jídla i pití. V Eucharistii však oslavujeme jídlo i pití. Člověk se v Ráji prohřešil jedením, nyní získává spásu a společenství s Bohem skrze Eucharistii. Právě to, co si člověk v půstu odpírá, stává se tím nejvnitřnějším úkonem vztahu s Bohem. Dary chleba a vína se přeměňují v Kristovo Tělo a Krev a jsou podávány člověku. Jejich požívání člověka přivádí k jednotě s Bohem. Tak se stává jídlo i pití posvátným. Eucharistie je v tomto smyslu překonáním prvotního pádu člověka, který se chtěl jedením zmocnit božství. Přeměna našeho pokrmu a nápoje v nejvyšší formu setkání s Bohem v Eucharistii ukazuje, že půst má v zásadě vždy kladnou funkci. Ne, že by nám nechtěl dopřát jídlo a pití, ale chce, aby pro nás obojí zduchovnělo.
Už Starý zákon nám odhaluje, v čem tkví podstata půstu, podstata našeho půstu: „Copak má Hospodin stejnou zálibu v celopalech a obětech jako v poslušnosti jeho hlasu?“ Pravý půst je poslušnost Hospodinovu Slovu. Opravdu člověk nezapřel sebe sama, dokud se drží své vlastní vůle. Těžiště sebezapření je v tom: „Zapři sám sebe! Následuj mě!“ V praktickém životě to jde tak daleko, že máme udělat jakýsi „politický“ převrat ve vlastní bytosti.
Po dědičném hříchu se všichni rodíme ve zvláštním stavu. Na trůnu našeho srdce sedí naše Ego. K němu se upínají všechny naše touhy a snahy. Často je předmětem našeho zbožňování. Žijeme sami pro sebe, podle své vůle a ze svých sil. Děláme si, co se nám zachce a kupodivu nejsme šťastní. Proč nejsme šťastní? Neboť toto není naše původní přirozenost a naše určení. První lidé v Ráji prožívali cosi jiné. Bůh jim při Stvoření vdech Dech Života. V tomto Dechu jim vložil do srdce své Slovo – svého jednorozeného Syna. Na trůnu jejich srdce vládlo Boží Slovo. Dokud v jejich srdci rozhodovalo Boží Slovo, prožívali v sobě přítomnost Ducha, jako svou blaženost. Sv. Pavel v listě Galaťanům říká, že to, co Duch Svatý způsobuje v člověku, je radost, pokoj, láska: „Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“ (Gal 5, 22) Toto je opak deprese.
Proto je třeba, přijmout Ježíše jako svého Pána. Rozejít se s hříchem. Vyznat, vyloučit hřích tak, jak ze sebe vylučujeme všechno to, co nemůže být použito pro stavbu našeho těla a není ani zdrojem energie. A k tomu se už nevracíme, ale co nejdříve to spláchneme. Je třeba vydat svůj život Ježíši. Vydat se Ježíšovi, vydat se za Ježíše. Přijmout jej jako svůj Život. Uvolnit trůn srdce pro Boží Slovo.
Královi Saulovi je řečeno: „Protože jsi zavrhl Hospodinovo Slovo, On tě zavrhl, abys nebyl králem. (A protože si pohrdl Hospodinovým slovem, Pán opovrhoval tebou – nebudeš králem.)“ Jak se člověk chová vůči Božímu Slovu, tak se Bůh chová vůči němu. Nevšímáš si Boží Slovo, ani Bůh si nevšímá tvou modlitbu. Opovrhuješ Pánovým Slovem, i Bůh opovrhuje tebou. Poslouchat Boha znamená panovat – „být králem“, ale kdo jde cestou svévole, ztrácí schopnost vlády. Naše velikost je v poslušnosti vůči Bohu. kdo poslouchá Boha je pánem nad sebou i nad světem. Kdo hřeší je otrokem hříchu. „Nebudeš králem“, tak smutně vypadá ovoce života nepodřízeného Bohu.