V prvním čtení jsme slyšeli myšlenku: „Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti.“ V těchto verších se nám ukazuje pravda o Ježíši. Mnohokrát jsme již slyšeli, že Ježíš je pravý Bůh ale současně i pravý člověk. Pravý člověk to znamená se vším co člověk a jeho lidská přirozenost obsahuje. Písmo svaté na jiném místě prohlašuje, že nám byl ve všem podobný kromě hříchu. Ten totiž nepatří do původní výbavy člověka. Ale k lidské přirozenosti patří schopnost růstu ve všech sférách. To znamená rozvoj fyzický i psychický, růst v ctnostech, růst v milosti a moudrosti, nutnost „učit se“. A v tomto směru se i Ježíš vyvíjel. Evangelium např. po obětování v chrámě poznamenává: „Dítě rostlo a sílilo, plné moudrosti a milost Boží byla s ním.“ (Lk 2,40) A něco podobné prohlašuje o jeho skrytém životě v Nazaretě: „Ježíš pak prospíval v moudrosti, věkem a oblibou u Boha i u lidí.“ (Lk 2,52)
V jeho bytosti se tajemně pojí dvě přirozenosti, Božská a lidská. Ježíšovo utrpení je právě kvůli tomuto zcela reálně utrpení a z tohoto úhlu můžeme pochopit i jeho výkřik opuštěnosti na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) A z tohoto důvodu může autor listu Židům říct: „Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova.“ Církev vždy odmítala zbožné legendy, které již malého Ježíška zobrazovaly jako divotvorce. Zázraky se v jeho životě objevily až po křtu v Jordánu, kdy na něj v podobě holubice sestoupil Duch svatý. Člověk Ježíš dosáhl dokonalost poslušností Bohu a to poslušností až na smrt. Taková je pokora a poslušnost samotného Boha a takovou víru Bůh od očekává. Ve svých hříších jsme často neposlušní až na smrt. Svou poslušností Ježíš vydobyl i nám přístup do svatyně, přístup k trůnu milosti, přístup k Duchu svatému. Poslušnost a pokora otevírá dveře k Bohu. Protože se stal člověkem, můžeme ho my lidé následovat.
Dnešní evangelium nám ukazuje spor Pána Ježíše s farizeji ohledně půstu. Víme, že Ježíš se po svém křtu postil 40 dní a 40 nocí na poušti. Sám prošel tvrdou zkouškou půstu. V dnešním evangeliu nevystupuje Pán Ježíš proti půstu. Nepostění apoštolů, které Pán Ježíš obhajuje, se týká té zvláštní a mimořádné doby, kterou prožívali apoštolové během Ježíšova pozemského života.
Pochopíme to, když si odpovíme na otázku, jaký je vlastně smysl půstu. Církevní otcové svorně tvrdili, že: „Přikázání půstu je tak staré jako sám svět. První přikázání, které Bůh dal člověku, bylo přikázání postit se.“ (Gn 2,17). Již v ráji bylo dáno lidem přikázání zdrženlivosti, aby nejedli ze stromu poznání dobra a zla. Nebylo to přikázání absolutního půstu, protože ze všech ostatních stromů v ráji mohli jíst, ale toto přikázání se týkalo konkrétního stromu – stromu poznání dobra a zla. Půst zde chápeme, jako moudré sebe omezení v zájmu sebe zachování. V konečném důsledku je půstem vlastně poslušnost Božímu Slovu.
Sv. Bazil říká: „Protože jsme se nepostili, byly jsme z ráje vyhnáni, budeme se postit, abychom znovu mohli do ráje vstoupili.“ Smyslem půstu je tedy přiblížení se k Bohu. A protože se v osobě Pána Ježíše sám Bůh přiblížil k lidem, naplnil se cíl půstu a dokonce apoštolové tím, že následovaly vtělené Slovo, že poslouchali Boží Slovo se v nejhlubším smyslu postili, ne od chleba, ale od vlastní zvrácené vůle. Půst od jídla by byl krajně nepatřičný a vypadalo by v to v této konkrétní situaci jako snaha postit se na svatební hostině, což by bylo vrcholně směšné a urážející hostitele: „Mohou se hosté postit na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou a potom v ten den se budou postit.“
Můžeme říci, že my všichni žijeme v době, kdy ženich vystoupil na nebesa a znovu očekáváme jeho druhý příchod a proto půst duchovní i fyzický znovu nabývá smysl. Vyjadřuje naši touhu po Ježíši, touhu po jeho druhém příchodu ale i touhu po stálém příchodu ve svátosti oltářní. V předchozích dobách si křesťané více uvědomovali tuto spojitost, protože byl před svatým přijímáním předepsán delší půst jako dnes.
Kdo se postí, zříká se jídla i pití. V eucharistii však slavíme jídlo i pití. Člověk v ráji zhřešil jedením, nyní získává spásu a společenství s Bohem skrze Eucharistii. Právě to, co si člověk v půstu odpírá, stává se tým nejvnitřnějším úkonem vztahu s Bohem. Dary chleba a vína se proměňují v Kristovo Tělo a Krev a jsou podávány člověku. Jejich požívání člověka přivádí k jednotě s Bohem. Tak se stává jídlo i pití posvátným. Eucharistie je v tomto smyslu překonáním prvotního pádu člověka, který se chtěl jedením zmocnit božstva. Proměna našeho pokrmu a nápoje v nejvyšší formu setkání s Bohem v Eucharistii ukazuje, že půst má v zásadě vždy kladnou funkci. Ne, že by nám nechtěl dopřát jídlo a pití, ale chce, aby pro nás obojí zduchovnělo.