V čtení z první knihy Samuelovy vidíme názornou ukázku toho, jakou moc má láska k nepřátelům. David se dokáže povznést nad osobní zranění a dívat se s úctou na svého protivníka. Dalo by se říci, že David žije hodnoty evangelia. Kdybychom si přečetli celý příběh, celou kauzu „David – Saul“, uvědomili bychom si, kolik zla mu Saul nadělal. David se musel skrývat v jeskyních a na poušti jako štvaná zvěř, daleko od lidských příbytků. Dokonce musel hledat ochranu u Filištínů, kteří byli odjakživa nepřáteli Izraele.
V dnešním čtení vidíme Saula v takové situaci, že by stačila jedna rána mečem a Davidův problém by byl lidský vyřešen. V krutosti doby, ve které se příběh odehrává, by Davida nikdo z jeho současníků neodsoudil, vždyť Saul byl těžce snesitelný, kvůli své nezvládnuté náladovosti a častým depresím, i pro ty nejbližší. Jeho vlastní syn Jonathan se postavil na obranu Davida proti svému otci. David měl dokonce jakési morální právo na pomstu, vždyť kvůli tomuto člověku byl vyloučen nejen z lidské společnosti, ale i z náboženské obce, protože se nemohl ukázat v chrámu. Dalším důvodem, pro který by si mohl zabití Saula omluvit, byla skutečnost, že už před lety ho prorok Samuel pomazal za krále namísto Saula.
A přece: David si uvědomuje, že Boží pomazání nemůže nikdo odejmout. Pro Davida je Saul stále „Pomazaný od Hospodina (Pánov pomazaný)“. Slovo pomazaný je totéž jako slovo Kristus. Pro Davida je tedy Saul stále Boží Kristus. Toto pomazání dává Saulovi v Davidových očích takovou hodnost, že je raději ochoten dále snášet vyhnanství, jak by měl ublížit Pánovu Pomazanému.
My, křesťané, máme všichni hodnost Pánových pomazaných, posvěcených a zasvěcených lidí, Božích dětí a proto se máme navzájem milovat. A i když se mezi námi vyskytnou problémy, nemáme je řešit způsoby, které užívá svět. Sv. Pavel se diví nad počínáním křesťanů v Korintu, že své problémy řeší prostřednictvím světského soudu. Dává nám radu, abychom nebyli nic nikomu dlužni, kromě vzájemné lásky.
Všimněme si jaké dalekosáhlé účinky má taková „nepatřičná“ láska na nepřátele. Čteme, že: „Saul začal hlasitě plakat. Pravil pak Davidovi: „Jsi spravedlivější než já, neboť tys mi prokázal dobro, a já jsem ti způsobil zlo. A dnes jsi to dobro, které jsi mi prokázal, přivedl k vrcholu, neboť jsi mě nezabil, když mě Hospodin vydal do tvé moci.“ Tato zdánlivě nepatřičná láska namísto spravedlivého hněvu a pomsty, působí, že se nepřítel začíná nad sebou zamýšlet, probouzí se v něm svědomí. V této lásce zakouší cosi z velikosti Boží lásky, která se slitovává a odpouští. Taková velká láska vede k lásce a k smíření.
Zlo se živí zlem. Když se pomstíme, jako kdybychom nakrmili zlo a ono se nám vrátí větší než bylo na počátku. Vidíme to v zemích, kde stále ještě neznají Kristovo odpuštění, kde stále existuje krevní msta. Mechanismus pomsty soustavně ničí tyto země. Zlo můžeme definovat jako nedostatek dobra. Nedostatek můžeme likvidovat jen doplněním. Když chceme likvidovat nějakou jámu, nelikvidujeme ji tím, že ji vykopeme, ale tím, že ji zasypeme. Proto je nutné zlo přemáhat dobrem.
David se dívá na svého nepřítele s úctou. Je to úcta podobná té, jakou vůči člověku přechovává jeho Stvořitel. Láska k nepřátelům, kterou od nás vyžaduje Ježíš v evangeliu, je především Boží vlastností a je něčím jiným než pasivním trpěním. Láska je dynamická síla, které chce pro každého jen Dobro. Láska k nepřátelům nemusí být, co se týče formy a prožívání, stejná, jako k přátelům. Láska může být vyjádřena i napomenutím a trestem. V podstatě jde o to, všechny chtít přivést ke Spáse, ke Kristu, který je Pravdou. Láska k nepřátelům nemusí být nesena pozitivním citem. Těžiště lásky je ve vůli, sjednocené s vůlí Boží. V našem apoštolátu jde o to, abychom se povznesli nad své osobní zranění a všem lidem bez rozdílu umožnily setkání s Kristem, který jediný vysvobozuje z moci zla. Všem svědčit o Kristu, neboť On je absolutní hodnotou světa a vesmíru.
O sv. Sabinovi, starokřesťanském mučedníkovi, který byl biskupem ve Spolete se říká, že ho během mučení pohanský místodržící Venustian zmrzačil, okyptil mu ruku. Ale postupně se i jeho dotkla Boží milost a prosil právě tohoto biskupa, aby ho poučil o křesťanské víře. Sv. Sabinus ho po několika dnech výuky pokřtil právě touto svou rukou.