V dnešním prvním čtení sv. Pavel porovnává Starý zákon s Novým. Ukazuje jaké podstatné rozdíly jsou mezi těmito dvěma zákony. Starozákonní smlouva spočívala v tom, že člověku byl zjeven Boží Zákon a člověk byl vyzván k tomu, aby zachoval tento zákon a bylo mu slíbeno Boží požehnání a dlouhý život, bude-li tento zákon zachovávat. Celé dějiny Izraele nám ukazuje, že člověk není schopen čistě z vlastních lidských sil zachovat Boží zákon. Přímo v srdci člověka sídlí hřích, není v něm dobro. Sám sv. Pavel v listě Římanům přiznává tuto bídu člověka, když říká: „Chci konat dobro, ale nasnadě mi je zlo. A tak dělám, co sám nechci.“ Starý zákon dokázal formovat člověka do lidské slušnosti. Člověk byl hodnocen podle svých vnějších projevů a nikoho nezajímalo, co měl v srdci. Ale našeho Boha především zajímá srdce člověka, to nejniternější a nejintimnější v nás. Ježíš říká: „V srdci člověka se rodí každá nepravost.“
V dnešním čtení slyšíme zvěst o nové smlouvě, kterou Bůh hodlá s námi uzavřít. Možná, že s někým z nás již uzavřel a možná s někým ještě ne. „Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Pán: Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem!“ Je zde popsána nová smlouva, která spočívá v Dare Ducha svatého. Duch Svatý vkládá Boží Zákon přímo do srdce člověka. Jak můžeme znát , zda jsme již v této smlouvě, nebo stále žijeme ve Starém Zákoně. Podle směrování srdce. Pokud je v mém srdci stále na hlavním místě hřích a žiji pro hřích a pro Boha jen tak jaksi okrajově, tak stále žiji ve Starém zákoně. Pokud jsem však své srdce a svůj život odevzdal Ježíši, když jsem ho uznal za svého Pána, pokud se ve mně objevuje odpor vůči hříchu, je to znak toho, že Bůh mění mé srdce. Pokud je ve mně lítost nad spáchaným hříchem, je to znak toho, že v mém srdci je zákon Boží.
Určité znaky toho, že jsme v Novém zákoně, určitě každý z nás v sobě rozpozná. Například, že jdu rád do kostela, že se rád modlím, že rád poslouchám Boží Slovo. To vše je znakem toho, že v našem srdci se už cosi naplnilo z této nové smlouvy. Zcela se naplní zřejmě až v Božím království, když dovolíme Bohu, aby nás stvořil zcela nově.
„Nikdo už nebude svého spoluobčana poučovat, nikdo už nebude svému bratru říkat: ‘Poznej Pána!’ Neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího až po největšího.“ Celý problém člověka je právě v tom, že nezná svého Boha. Kdybychom zažili dobrotu Boha, i my sami bychom chtěli být dobří a byli bychom dobří, kdyby On sám ustavičně sídlil v našem srdci. Výraz „poznej Pána“ je cosi víc než studovat teologii. Poznání u Hebrejů může znamenat „bytostnou zkušenost“. Bytostné poznání Dobroty Boha. Bytostně znát to znamená zakoušet v milování. Pokud se snažíme zachovávat Boží Slovo, rosteme v poznání Boha.
Boží Slovo hovoří o jednom důsledku Nového zákona: „Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Když začíná v nás žít Boží Slovo a hřích se pro nás stává bolestí, tehdy nám Bůh naši lidskou bídu přestává počítat za skutečné zlo. Pokud toužíme po živém Bohu, On sám nás postupně vysvobozuje ze všech forem otroctví. Bez něj to totiž jinak ani nedokážeme. Bez něj nevíme nehřešit. A proto náš největší hřích je právě naše domnělá soběstačnost. To že si myslíme, že dosáhneme dokonalost bez Boha, bez Vtěleného Božího Slova, bez Daru Ducha Svatého. Tuto novou smlouvu uzavíráme v těle a v krvi Syna člověka, Ježíše Kriste, jehož přijímáme a následujeme.