Dnes nám sv. matka církev předkládá, svým způsobem, rozjímat nad Božím milosrdenstvím. Sv. papež Jan Pavel II. ve své encyklice: „Dives in misericordia“, mluví o tomto tajemství. Poučuje nás, že Boží Syn je Zjevením Boha Otce. „Kdo mně vidí, vidí Otce.“ (Jn 14,9). V Bohu tedy neexistuje žádná schizofrenie. Boží Syn je Zjevením Otce ve všech svých slovech i skutcích. On je nejúžasnějším projevem Boží Lásky. Není rozdílu, co se týče lásky Boha k člověku, mezi Bohem Otcem a Božím Synem. Nelze chápat vykoupení uskutečněné Synem, jako něco, co nás má chránit před nazlobeným Bohem Otcem. Myšlenka vykoupení člověka se zrodila v srdci Boha Otce. Bohatý na milosrdenství je Bůh, kterého nám Ježíš Kristus zjevil jako Otce.
Svatý Otec dále vysvětluje, jak máme chápat vztah mezi milosrdenstvím a spravedlností v samotném Božím srdci. Říká: „Tímto způsobem je milosrdenství v určitém smyslu v protikladu k božské spravedlnosti a často se jeví vůči ní nejen jako mocnější, ale i jako hlubší. Už Starý zákon učí, že spravedlnost je sice u člověka opravdovou ctností a v Bohu podstatnou dokonalostí, přece však láska je „skvělejší“, protože je první a základní. Lze říci, že láska zmírňuje spravedlnost a zase spravedlnost vlastně slouží lásce. Tato přednost a vznešenost lásky před spravedlností je příznačná pro celé Zjevení a projevuje se právě milosrdenstvím. Žalmistům a prorokům to bylo tak jasné, že nakonec samo slovo spravedlnost znamenalo pro ně Spásu, kterou uskutečnil Pán a jeho milosrdenství.
A k tomu jen poznámku, že Boží spravedlnost je něco úplně jiné než lidská. Naši spravedlnost definujeme jako snahu, dát každému, co si zaslouží. Boží spravedlnost bychom měli spíše chápat jako „dát každému to, co potřebuje“. Takováto spravedlnost vůbec není v rozporu s láskou a milosrdenstvím. Nakonec se tato Boží spravedlnost potvrzuje darem Božího Syna, v jeho smrti pro nás a pro naši Spásu. Milosrdenství se tedy liší od spravedlnosti, avšak neprotiví se jí, pokud uznáváme v dějinách člověka, přítomnost Boha, který jako Stvořitel uchovává zvláštní lásku vůči svým stvořením. Vždyť láska svojí podstatou, vylučuje nenávist a přání zla vůči tomu, komu se jednou darovala: „nic nemáš v nenávisti z toho, co jsi učinil“. Tato slova odhalují hluboký základ vztahu mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím vzhledem k člověku a světu. Kromě toho zdůrazňují, že oživující kořeny a konečné příčiny tohoto vztahu, je třeba hledat a odvozovat ze samého „počátku“ věcí, z tajemství stvoření. Už ve Starém zákoně, předpovídají plné zjevení Boha, který „je Láska”.
Proto v utrpení a smrti Kristově – vždyť Otec neušetřil vlastního Syna, ale ho „za nás učinil hříchem“ – se projevuje absolutní spravedlnost v tom, že Kristus za hříchy lidského pokolení podstupuje utrpení a smrt. Je to „překypující hojnost“ spravedlnosti, kdy hříchy člověka jsou nesmírně „vyvážené“ obětí Bohočlověka. Tato spravedlnost je zcela „podle míry“ Boha, celá pochází z lásky Otce a Syna; taktéž celá přináší plody lásky. Božská spravedlnost, zjevená na Kristově kříži, je proto „podle míry“ Boží, neboť vzniká z lásky a v lásce má svoji dokonalost tím, že přináší ovoce Spásy. Je to Bůh sám, který platí dluh za hřích Adamův. Božská náplň vykoupení se nevztahuje pouze na odčinění hříchu, ale s láskou obnovuje v člověku tu tvořivou sílu, kterou může znova dosáhnout plnosti života a svatosti pocházející od Boha. Vykoupení takto přináší se sebou zjevení milosrdenství v jeho plnosti.
Proto Velikonoční tajemství je vrcholem Zjevení a uskutečňování milosrdenství, které může učinit člověka spravedlivým a obnovit samu spravedlnost, neboť ona je totožná s tím pořádkem Spásy, který chtěl Bůh od počátku uskutečnit v člověku a skrze něho ve světě. Trpící Kristus se zvláštním způsobem obrací na člověka, a to nejen na věřícího. Vždyť i nevěřící člověk může v něm najít vroucný vztah a spojení s lidským osudem, rovněž plnost nezištné oddanosti pro věc člověka, pro pravdu a lásku. Božská náplň Velikonočního tajemství sahá ještě hlouběji. Na Kalvárii postavený kříž, ze kterého Kristus naposled mluví se svým Otcem, je projevem té hluboké lásky, kterou podle věčného Božího rozhodnutí, člověk – stvořený k Božímu obrazu a podobě – byl hned vyznamenán.
Bůh, kterého nám Kristus zjevil, je se světem úzce spjat nejen jako Stvořitel a první důvod bytí; je totiž i Otcem. S člověkem, kterého povolal k životu na tomto viditelném světě, ho spojuje užší svazek, než ten, který vyplývá ze stvoření. Je to láska, která nejen tvoří dobro, ale dává účast i na samém životě Boha: Otce i Syna i Ducha Svatého. Neboť kdo miluje, ten chce darovat sebe samého.
Co nám tedy říká Kristův kříž, který je jakoby posledním projevem jeho mesiášského poselství a poslání? Kříž – celým mesiášským svědectvím o Synu člověka, který na něm zemřel – stále mluví o Bohu Otci, který je naskrz věrný své lásce vůči člověku: „Vždyť Bůh tak miloval svět” – a tedy ve světě člověka – „že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale aby měl život věčný.” Avšak věřit v ukřižovaného Syna znamená, „vidět Otce”; znamená věřit, že ve světě existuje láska a že je mocnější než jakékoliv zlo, do kterého je zapleten člověk i celé lidské pokolení, i svět. Věřit v takovou lásku znamená, věřit i v milosrdenství. Ono je totiž nevyhnutelnou složkou lásky, je jakoby jejím druhým jménem. Je rovněž i jejím projevem a uskutečňováním proti opravdovému zlu ve světě, jež člověka pokouší a sužuje, vtírá se mu do duše a může ho i „zahubit v pekle”.
A přece Kříž není posledním slovem Boha a jeho smlouvy: toto slovo odznělo až za svítání toho dne, kdy nejprve ženy a potom apoštolové přišli ke hrobu ukřižovaného Krista, viděli, že hrob je prázdný a prvně slyšeli zvěst: „Vstal z mrtvých”. Oni to hlásali dále a stali se svědky Vzkříšeného Krista. Avšak i v tomto oslavení Syna Božího, je stále přítomen kříž. Kristův kříž na Kalvárii, svědčí i o síle zla, proti samému Synu Božímu. Takto Kristův kříž, na kterém Bůh Syn, jenž je jedné podstaty s Otcem, dal dokonalé zadostiučinění Boží spravedlnosti, je jakýmsi „základním” zjevením milosrdenství, anebo vlastně lásky, která bojuje proti samému kořeni všeho zla v dějinách člověka, proti hříchu a smrti. V kříži se tedy Bůh hluboce sklání k člověku a ke všemu, co člověk – zejména v těžkých a bolestných chvílích – nazývá svým nešťastným osudem.
Kříž je jakoby léčivým dotykem věčné lásky, ošetřující nejbolestivější rány lidského života na zemi; to značí, že byl celkem splněn mesiášský program, který Kristus kdysi v nazaretské synagoze vyhlásil a potom před posly Jana Křtitele zopakoval. Tento program – jak ho naznačilo už Izaiášovo proroctví – se uskutečňoval projevem milosrdné lásky vůči chudobným, zajatým, slepým, utlačovaným a hříšníkům. Avšak velikonoční tajemství sahá až za hranice mnohotvárného zla, které postihuje člověka v pozemském životě; vždyť Kristův kříž nám dává vidět nejlépe kořeny zla – totiž hřích a smrt – a tak se stává eschatologickým znakem.
Až v eschatologickém dokončení a v posledním obnovení světa, přemůže láska ve všech vyvolených, vnitřní prameny zla a přinese jako zralé ovoce – království života, svatosti a slavné nesmrtelnosti. Základ tohoto eschatologického dokončení, je však už v Kristově kříži a v jeho smrti. Ta skutečnost, že Kristus „třetího dne vstal z mrtvých”, je posledním důkazem jeho mesiášského poslání, je završením celého zjevení milosrdné lásky ve světě, který trpí na všelijaké zlo. Je i znamením, které poukazuje na „nová nebesa a novou zemi”, kdy Bůh „jim setře z očí každou slzu a už nebude smrti ani žalu, ani nářku ani bolesti více nebude, neboť první se pominulo”. Amen.