V prvním čtení se setkáváme s tajemstvím Božího povolání. Doba, v níž se odvíjí Samuelův příběh, je charakterizována slovy: „V oněch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné a vidění nebylo obvyklé.“ Není nic horšího pro člověka, jako když ztratí schopnost vnímat Boha a jeho Slovo. V době, v níž žil Samuel, ještě neexistovala žádná Bible, jak ji známe dnes. Byla to doba její tvorby. Potomci Abrahama toužili po Božím Slovu a velmi si ho vážili. Zaznamenávali ho, kdykoliv se objevilo. Pracovali tak, jako včely, které sbírají med, a my dnes máme tu medovou knihu v rukou. Máme před nimi úžasnou přednost. Máme v rukou knihu, která zaznamenává Boží Slovo. Zároveň máme odpovědnost za to, abychom toto Slovo poznávali a hlásali.
Možná nás napadne otázka: Jakým způsobem vnímali a sbírali lidé Boží Slovo? Jak je to možné, že Bůh k nim mluvil a oni vnímali jeho Slovo? Především to byli lidé čistého srdce, protože jen takoví dovedou Boha vnímat. Existuje však ještě jedna zásada, kterou Bůh respektuje: „Nepatří se druhému skákat do řeči. Mluvit máme jen tehdy, když druhý zmlkne.“ Toto je další z předpokladů pro zachycení Božího Slova. Kdo chce slyšet Boha, musí se nejprve naučit mlčet. Toto je však problém. Člověk je tak upovídaný tvor, že Bůh se jen těžko dostává ke Slovu. Kdosi řekl, že právě proto Bůh nejčastěji k nám mluví ve spánku. Podobně se to událo i Samuelovi: „Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží Archa“.
Co důležitého z toho všeho vyplývá pro nás? Je třeba si zapamatovat, že modlitba je rozhovor s Bohem a tedy nemá být jen naší řečí k Bohu. Ještě ve větší míře má být naší snahou poslouchat Boha a to především čtením Písma ale i pokorným mlčením před Bohem. Předpokladem kontemplativní modlitby je právě toto mlčení. Člověk musí nejprve umlčet svou řeč, ale také své myšlenky a představy, a jen takto vytvoří ve svém vědomí prostor nato, aby se mohl představit Ten, který je lidský Nepředstavitelný. I dnes, i když již máme v rukou Písmo sv., je stále třeba učit se tomuto mlčení. Neboť Boží Slovo je živé a účinné. Bůh nejen v našem srdci cosi říká, ale i tvoří to, co vyslovuje. Kontemplativní modlitba vede k vnitřní proměně člověka. Takto zachycené Boží Slovo se v Písmu Svatém nazývá „réma“. A táto réma je předpokladem Božích zázraků.
Bůh zavolal na Samuela. Bůh ho zná jménem a přimlouvá se mu, ale Samuel nezná Boha: „Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově.“ Samuel nevěděl, že ho volá Bůh. Elí ho dvakrát posílá zpět a až potřetí pochopí, že chlapce volá Bůh, a proto ho poučí, co má říct: „Jdi spát. Bude li pak volat, řekni: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.“ Vidíme, že při povolání Bůh spolupracuje i s jinými lidmi. Zde je základ velkého poslání rodičů, kněží, biskupů, zkušených křesťanů, aby uměli pomoci hledajícímu člověku, když cítí, že Bůh si ho povolává k nějakému stavu nebo ke službě. Ta pomoc pramení z lásky, ze zkušenosti a ze vzdělání.
Často vidíme, jak lidé před něčím utíkají. Před blížící se bouří a deštěm, před zlými lidmi, někdy i před vlastním svědomím a bohužel velmi často i před Bohem. Bůh však nechce, aby lidé před ním utíkali. Naplánoval to na této zemi tak, že nám dal určitou míru spoluúčasti a spoluodpovědnosti za tento svět a chce, abychom byli jeho spolupracovníky. A proto se v dějinách spásy často setkáváme s povoláním. Povolání bychom mohli definovat jako pozvání člověka ze strany Boha ke spolupráci na zdokonalování tohoto světa a zároveň k určité míře spoluodpovědnosti za svět.
Je to pozvání k odpovědnému bytí. Už v Ráji dostává člověk nejen existenci ale i povolání, roli. Už o prvních lidech je psáno, že měli Ráj obdělávat a střežit. Tedy Ráj nebyl místem sladkého nicnedělání. Člověk měl v něm realizovat své povolání. Nebyli jsme stvořeni do „bezproblémového světa“, ale do skutečnosti, o kterou je třeba pečovat a kterou je třeba chránit. Proč to Bůh dělá? Je to projev jeho slabosti, že by si snad bez nás neporadil? Je to snad projev jeho vypočítavosti, že se zbavuje odpovědnosti za svět a klade ji na ramena člověka?
Pokud bychom chtěli za povoláním člověka hledat nějaké falešné a zlé úmysly Boha, velmi bychom se mýlili. Vychází to z božského předurčení člověka: „být Božím obrazem!“. Jde tu o realizaci Lásky v materiálním světě. Jde tu o určitou míru spoluúčasti na stvoření a zároveň o spoluúčast na radosti z provedeného dobra. Tento svět je skutečně naším světem a my ho můžeme vylepšit ale i pohoršit. Lidská svoboda je důvodem, proč Bůh povolává. Někdy toužíme po bezproblémovém světě, ale když vstoupíme do takového světa, například do „zabezpečeného světa bohatých“, nevydržíme v něm dlouho. Člověk je stvořen, aby se učil, aby problémy řešil, a roste při řešení problémů. Pán Bůh pro něj stvořil svět, který je ušitý přesně na lidskou míru. Člověk a jeho život nejsou produktem chaotického vývoje hmoty. Člověk je tu proto, že ho Bůh chce.
Někdy se mylně domníváme, že povolání je spjato jen s voláním do kněžského, případně řeholního stavu. To však není pravda. Na prvním místě povolává Bůh prostřednictvím Ježíše a prostřednictvím církve všechny lidi k obrácení, aby člověk nežil v otroctví hříchu. Pak je to povolání k lásce, k vyjítí ze sebe, aby člověk nežil jen pro sebe, zamčený ve svém sobectví. Povolání k lásce znamená však i to, že člověk má být napojen na Boží lásku a šířit lásku mezi lidmi. A to je povolání pro každého křesťana. A pak jsou to speciální povolání např. k manželství, ke kněžství, k misionářské činnosti, k povolání do řeholního stavu, povolání k životu v celibátu.
Po hříchu se člověk nachází v podobné situaci jako potrestané dítě, které je navzdory trestu, milované. Člověk musí v Boží lásku uvěřit, i když na své kůži zažívá zákonité důsledky svého chybného rozhodnutí. A tady je nejhlubší smysl každého povolání k evangelizaci: svědectví o tom, že Bůh nás miluje, že mu záleží na nás, že se můžeme na něj spolehnout. Bůh ani po lidském pádu nezměnil svůj plán s člověkem. Na tomto principu stojí všechna povolání. Svědčit o Boží lásce, která se zjevuje v Ukřižovaném a Zmrtvýchvstalém Božím Synu, Ježíši. A proto všechny Ježíšova povolání, počínaje apoštoly a konče povoláním zločince na kříži, mají tento smysl a úkol, svědčit o veliké Boží lásce, která se zjevila v něm samém.
Povolání je službou Slovu, snahou zachytit a zprostředkovat druhým Slovo Páně. O Samuelovi čteme: „Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo na zmar. – ani jednomu z jeho slov nedal padnout na zem“. To znamená, že žádné Boží Slovo nezůstalo bez užitku. Každé Boží Slovo je třeba s vírou přijmout a chránit ve svém srdci. Tak jako dobří lidé dbají na to, aby ani drobečky chleba nepadli na zem, tak Samuel hlídal Boží Slovo jako cenný pokrm duše. Před vším můžeme a někdy i musíme v životě utíkat. Neutíkejme však před Božím hlasem, neboť utečeme jen do prázdnoty nešťastného života. Raději vyslechněme, poslechněme a vrhněme se s důvěrou do Boží náruče.