Boží Slovo u proroka Izaiáše zjevuje hlubiny Božího srdce: Je jedna skutečnost, které se Bůh nedokáže zříci a to je Spása Izraele a skrze ni Spása celého světa. Bůh chce spasit všechny lidi. Nenachází svůj mír, dokud se tak nestane, dokud vše, co stvořil, nedosáhne svou dokonalost. Nám se jedná především o pozemské zdraví a štěstí, o pozemskou prosperitu a to často i za cenu popření svého Věčného určení. Bohu jde především o naši Věčnou Spásu i za cenu ztráty našeho pozemského štěstí, zdraví i prosperity. Bohu jde o Spásu. Bůh sám je ten, který to učiní. Způsobí to svým Slovem a nepokojem, který způsobuje Duch Svatý. Tak jako královská koruna je znakem slávy a moci krále, tak bude spravedlivý lid znakem a ozdobou samého Boha. Člověk se konečně stane „obrazem Boha“.
Člověk trpí osamělostí, ačkoliv žije ve městech, kde jsou miliony jiných lidí. Bůh zjevuje, že jedině On může ukončit osamělost člověka. Bůh se zjevuje jako Ženich, jak Bůh věčné svatby. Nejen svatby, která se ustavičně děje v samotném Trojjediném Bohu, ale Bůh se zjevuje jako Ženich lidstva. Podobně jako si člověk neuvědomuje, co mu chybí a pochopí to, až když se poprvé setká se svým partnerem, tak ani lidé nepochopí, že ke svému štěstí potřebují Boha, dokud ho nesetkají.
Co my lidé považujeme za jeden z vrcholných zážitků svého života? Myslím si, že většina by odpověděla: zúčastnit se na svatbě. A ještě hodnotnější zážitek? „Být na své svatbě.“ Někdy podezříváme Boha z toho, že má přesně opačný vkus jako my lidé, že se mu nikdy nelíbí to, co se líbí nám. Ale evangelium o svatbě v Káně Galilejské a možná ještě výrazněji první čtení z Izaiáše ukazuje, že v tomto máme stejný vkus. Pokud nám chce Bůh mluvit o vrcholné radosti nebešťanů, tak ji přirovnává ke štěstí ženicha a nevěsty. Zrátajme, v kolika podobenstvích o Božím království přirovnává Ježíš Spásu člověka ke svatbě. I v dnešním evangeliu vidíme Ježíše jako toho, který se účastní na svatbě „muže a ženy“ v Káně Galilejské. Náš Bůh je Ženich a každý jeden z nás ale i všichni spolu, tvoříme „Nevěstu“.
Křesťanství je náboženství svatby Boha s člověkem. Křesťanství je pozvání na svatbu, kde je již vše připraveno, třeba jen přijít. Křesťanství to je úžasná Boží vize o člověku: Bohočlověk. Bůh se chce s člověkem snoubit v nejhlubší intimitě lidské bytosti, protože právě touto nejhlubší intimitou člověka je On sám, jeho Slovo, skrze které a pro které jsme byli Stvoření. Teologie nás učí, že Kristus je pravý Bůh a současně pravý člověk. Kristus je nejlidskejší právě proto, že je Božský. Obraz svatby člověka s Bohem se vytrácí z našeho náboženského vědomí. Svatba je slavnostním a veřejným projevem vzájemné lásky, na kterém mají mít účast všichni pozvaní. Bůh nás stvořil a v každé chvíli udržuje v bytí, protože nejsme mu lhostejní.
Jeho láska jde tak daleko, že nás miluje jako Ženich svou nevěstu. V každé mši svaté narážíme na symboliku svatby. Je zde hostina, je tu vzájemné vydání a vzájemné přijímání. Nejen my přijímáme Krista, ale i Kristus přijímá nás. Když jste byli na prvním svatém přijímání, jak jste byli oblečeni? Nejen jako hosté na svatbě, ale jako ti, kteří se přišli oddávat. Křesťanství a eucharistická hostina – to je svatba člověka s Bohem. I to nejlepší pozemské manželství je jen bídným předobrazem toho, co Bůh připravuje pro ty, kteří po něm touží a kteří ho ustavičně hledají. Každý den můžeme žít tajemství tohoto manželství s Bohem skrze svátosti. V každé mši svaté se Bůh znovu a znovu vydává nám a my jemu, pokud jsme účastni na svatém přijímání. Všichni máme žít v Nové smlouvě, která se uzavírá v Tele a Krvi Božího Syna. Sv. Augustin říká: „Stáváš se tím, co přijímáš!“ Bůh, který se stává tělem v lůně ženy, je tentýž, který se zpřítomňuje v srdci hmoty, v eucharistii. Je to stejný způsob. Sv. Irenej prohlašuje, že kdo nevěří v zrození Boha z Panny Marie, nemůže věřit ani v eucharistii. V eucharistii nevěřím proto, že bych to chápal, nebo cítil, ale proto, že Ježíš prohlašuje: „toto je mé tělo ..!“ O eucharistii můžeme stejně jako o samém Bohu říci, že je nadosobní skutečností, protože ačkoli ji přijímáme mnozí, Ježíš se v ní osobně věnuje každému zvlášť.
Co nám o tom říká sv. František: Pán Ježíš „Před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční večeři“, vzal chléb, vzdal díky, požehnal, lámal a řekl: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo!“ Pak vzal kalich a řekl: „Toto je má krev nové a věčné smlouvy, která se přelévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů!“ Pak se modlil k Otci a řekl: „Otče, pokud možno, ať mne mine tento kalich!“ A „jeho pot padal na zem jako krůpěje krve“. Přesto podřídil svou vůli Otci, když řekl: „Otče staň se tvá vůle: ne jak já chci, ale jak ty.“ Touto vůlí Otce bylo, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, přinesl sám sebe svou vlastní krví jako oběť a dar na oltáři kříže, ne za sebe, „skrze něho povstalo všechno“, ale za naše hříchy, a „zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích“. A on chce, abychom skrze něho byli všichni spaseni a přijímali ho čistým srdcem a svatým tělem. Avšak jen málo je těch, kteří ho přijímají a chtějí být skrze něho spaseni, přesto, že „jeho jho netlačí a břemeno netíží“.
Ti, kteří nechtějí „zkusit jako je Pán dobrý“ a „zamilovali si více tmu než světlo“, protože nechtějí plnit Boží přikázání, jsou prokletí … O nich říká prorok: „Jsou prokletí, kteří sejdou z cesty tvých příkazů.“ Jako blahoslavení a požehnaní jsou však ti, kdo milují Boha a dělají, co sám Pán říká v evangeliu: „Miluj Pána Boha svého celým srdcem a celou svou duší a svého bližního jako sám sebe.“