Nejmileší, dnešní čtení, nám nabízí vícero myšlenek, nad kterými je vhodné se zamyslet. Znovu se v nich setkáváme s tajemstvím Boží Vůle. Žalmista říká ve jménu Kristově: „Hle, přicházím, Pane, chci plnit tvou vůli!“ Možná, že nám to vyjádření, zní poněkud cize. Člověk má představu plnohodnotného života jako něčeho, co je osvobozeno od všech závazků a příkazů. Zdá se nám, že smysl našeho života, je v dosažení svobody a to v nejvyšší možné míře. Ale Boží Slovo i Církev, hlásají stále tu nepopulární poslušnost.
Zamysleme se, nad absolutní svobodou. Představme si takovou situaci. Představme si kosmonauta, který musí v průběhu letu, opravit něco na plášti kosmické lodi. Zažili jsme to a viděli jsme, že se v takovýchto případech, kosmonaut pečlivě připoutal ke kosmické lodi. A také si představme, že by ten kosmonaut, toužil po absolutní svobodě a volnosti a tak by si řekl: „Konečně, pryč s tím prokletým lanem!“, a v touze po ničím neomezované svobodě, by si lano odvázal. Dokážeme si představit, co by následovalo? Zahynul by, neboť by po chvíli neměl ani potravu, ani kyslík, ani přátele. Zmrzl by ve vesmíru a možná nějaká planetka, by si z něho udělala svoji oběžnici. Stal by se z něho symbol a pomník člověka, který nechtěl pro sebe uznat a přijmout životodárné omezení.
Anebo se zamysleme nad jiným případem svobody. Nad svobodou člověka, který nikdy nikoho nemiloval. Lidově řečeno, že takový člověk ztvrdne. Stane se z něho tvrdý, zlostný a především nešťastný člověk. Ale představme si takový model dvou lidí, kteří se mají rádi a řeknou si navzájem své ano, zřeknou se neomezené svobody a prožívají šťastné chvíle vzájemné lásky. Toto je skutečně pravá svoboda, která vede ke štěstí. Naše svoboda nespočívá ve schopnosti říci ne, ale ve schopnosti říci ano.
Říkali jsme, že neplnění anebo smysl lidského života je v tom, aby plnil Boží vůli. Co to ale je ta Boží vůle? Je to něco mimo nás, něco nám cizího? Boží Slovo nám zjevuje, že Boží vůlí povstaly světy. Boží vůle tedy tvoří jakýsi základ stvoření. Boží vůle je původní stvořitelský plán. Boží vůle je tu dříve, nežli moje vůle. A moje svobodná vůle je tu jen díky Jeho vůli. On to tak chtěl, abych byl svobodný a abych se mu zcela svobodně oddal v lásce. Jeho vůle mě stvořila, On mě chtěl. Boží vůle je tedy něco původnějšího a dokonce mě bližší, než moje vlastní vůle, se kterou jsem se nerodil a která je deformována dědičným hříchem, protože se naklání ke zlu. Jeho vůle je jako nesmírný proud, jeho stvořitelské moci a síly, která všechno působí ve všem. Bratr Roger z Taizé, odhaluje tuto pravdu: „Pouze Láska je vůlí Boží a od této chvíle je radostnou zvěstí, která se přichází vepsat hluboko, do lidského srdce!“
Láska je jednota dvou vůlí. Lze to říci i tak, že nejvyšší formou duchovní lásky, je poslušnost. Boha mohu milovat jen tak, že ho poslouchám. Pán Ježíš byl poslušný až k smrti. Lidská poslušnost, kterou zažíváme v Církvi a na které je církev vybudovaná, je přípravou na onu rajskou poslušnost. Že je mi Boží vůle bližší a přijatelnější než moje vlastní vůle, zjistím i podle toho, že když hřeším, plním svoji vůli a důsledkem toho, je roztrpčenost a zklamání. Avšak, když zapřu svoji vůli, a následuji v poslušnosti Krista, ovocem takovéhoto života je láska, radost a štěstí.
Křest, na který poukazuje i dnešní evangelium, myslím nyní na křest jako křesťanskou svátost, má ten stejný základ. Zříci se zlého a volit si dobro. Odříci se světa, těla a ďábla a přijmout do sebe Božího Ducha, který nám pomáhá plnit Boží vůli a tak najít smysl svého vlastního života. V plnění Boží vůle, je náš Pokoj.
Boží vůle ve vztahu k člověku jako jednotlivci se nazývá povolání. Žít svoje povolání, je snaha objevit v sobě tento Boží záměr a naplnit jej co nejdokonaleji. Křesťané jsou v listu sv. Pavla charakterizováni, jako ti, kteří kdekoliv vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, jejich Pána a také našeho Pána. Kristus je Pán a toto označení nese v sobě naši podřízenost jeho vůli. Amen.