Dnešní první čtení z proroka Izaiáše nám chce něco říci o velikosti člověka. První věta odhaluje Boží záměr s člověkem: „Hospodin mi řekl: Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou (na tobě ukážu svou slávu).“ Touto větou je vyjádřeno nejhlubší poslání a smysl každého člověka. Člověk zde není proto, aby plnil svou vůli, ale aby hledal a plnil Boží vůli a v tom spočívá naše Spása. Máme být Božími služebníky a v tom je ukryta naše skutečná velikost. Sloužit Bohu znamená žít Lásku, překonat své sobectví. Člověk není určen sám pro sebe. Hřích je upřednostněním sebe před Bohem. Ovocem takového jednání je smrt. Smrt je porážkou, opakem Slávy. Pokud budeme žít pro sebe, budeme sklízet depresi za depresí, ale pokud budeme sloužit Bohu – Lásce, budeme sklízet Slávu a plnost Života.
Člověk byl stvořen, aby byl Božím obrazem, aby se skrze něho z Boží dobroty cosi zjevilo. Sám Bůh chce na člověku ukázat svou Slávu. Problém není v tom, že člověk touží po slávě, ale v tom, od koho ji čeká. Člověk je nejvýraznější Boží stopou ve viditelném vesmíru. Tak jako stopy vedou k tomu, kdo je zanechal, tak i člověk má všechno a všechny přivádět k Bohu. Potvrzuje to nakonec i prorok: „Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele.“
Lid bible jsi byl a stále je plně vědom jedné pravdy, která se nám jaksi zamlžuje a to pravdy o Bohu Stvořiteli, který si dítě utváří již v lůně matky. Na mnoha místech Písma najdeme tuto pravdu vyjádřenou. Jeremiášovi Bůh říká: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě.“ (Jer 1,5) Z toho vyplývá, že jsme předmětem Božího zájmu dříve, než jsme se byli počati. Ještě před naším početím Bůh myslí na nás s láskou a má pro každého jednoho připravený plán spásy. V oplodněné buňce je již vložen kompletní plán našeho jedinečného charakteru a růstu.
V Žalmu 139 je tato myšlenka vyjádřena poeticky: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27). Člověk zaujímá v stvoření jedinečné místo: má se stát „Božím obrazem“. Ve své přirozenosti spojuje svět duchovní a hmotný: je stvořen jako muž a žena: Bůh ho učinil svým přítelem. Jen člověk je ze všech viditelných tvorů schopen poznávat a milovat svého Stvořitele, je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něho samého, jen člověk je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život, ke kterému byl stvořen a který je hlavním důvodem jeho důstojnosti.“
Možná právě v těchto souvislostech je vhodné zamyslet se nad tím, jakým zločinem proti Boží lásce je potrat. Bůh chce život. Smrt je důsledkem naší hříšné existence, ale není něčím, co by Bůh chtěl. Ježíš zaplakal nad smrtí Lazara. Bůh smrt nestvořil a ani s ní nikdy nesouhlasil. Teologové říkají, že i smrt Božího Syna Bůh Otec připustil jen proto, že už měl před očima jeho Vzkříšení. Ježíš zvítězil nad smrtí. Bůh chce živého člověka, ale člověk nechce člověka a to je bolavé. Muž nechce byt otcem a žena matkou a při tom se otcovstvím anebo mateřstvím nejvíc přibližuje Boží Lásce.
Římský katechismus učí: „Lidský život je třeba absolutně respektovat a chránit již od chvíle početí. Lidské bytosti, již od první chvíle její existence, třeba přiznat práva osoby, mezi nimiž je nedotknutelné právo každé nevinné bytosti na život. Církev již od prvního století učila, že každý vyvolaný potrat je morální zlo. Toto učení se nezměnilo. Přímý potrat, to znamená chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje morálnímu zákonu. Starokřesťanský spis Didaché obsahuje příkaz: „Nezabiješ zárodek potratem ani neusmrtíš novorozené dítě“.
Vědomá a dobrovolná a nikoliv pouze čistě materiální (čili běžná zdravotnická péče sloužící na záchranu života matky) spolupráce při potratu je těžkým hříchem. V této souvislosti chci říci, že tímto hříchem může být vinna nejen žena ale i muž, který svou manželku nebo družku k potratu donutí, nebo ji při problémech spojených s těhotenstvím nepodpoří. Nebo když svým alkoholismem psychicky i fyzický svou ženu týrá. Říká se, že těhotenství trvá devět měsíců, ale potrat po celý život.
S embryem se má již od početí zacházet jako s osobou, třeba ho chránit v jeho nedotknutelnosti, léčit jej a uzdravit, pokud možno, jako každou jinou lidskou bytost. Předporodní diagnostika je morálně přípustná, pokud respektuje život a neporušitelnost lidského embrya a plodu a je zaměřena na jeho individuální zachování nebo uzdravení. Je však v závažném rozporu s morálním zákonem, pokud předvídá, v závislosti na výsledcích, možnost vyvolat potrat. Stanovení diagnózy se nesmí rovnat rozsudku smrti.
Církev trestá zločin potratu, který je zločinem proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyloučení z církve). Kdo zapříčiní potrat, který skutečně nastane, upadne do exkomunikace samým činem spáchání deliktu a za podmínek stanovených právem. Církev tím nemíní zužovat oblast Božího milosrdenství, ale chce tím zdůraznit závažnost spáchaného zločinu a nenapravitelnou škodu způsobenou utracenému dítěti, jeho rodičům a celé společnosti.
I z toho, co jsme slyšeli, můžeme pochopit jak závažný je to zločin. To, že se to děje i u nás a že se to provádí ve velkém množství, ještě nedokazuje oprávněnost této praktiky, ale spíše bezbožnost společnosti, v níž žijeme. Bůh dává člověku důstojnost před všemi zvířaty. V jedné židovské legendě jsem četl myšlenku, že když Bůh stvořil člověka tak měl ocas, jako ostatní zvířata. Pak mu ho Pán Bůh před ostatními zvířaty odstranil, aby ho povýšil a aby zvířata uznala, že Adam je víc než zvíře.
Sv. Kateřina Sienská vyslovila tato slova: „Kladu si otázku, co nebo kdo byl příčinou, že jsi dal člověku tak velkou důstojnost? Jistě to byla jedině tvoje nesmírná láska, se kterou si sám v sobě nazíral na své stvoření a zamiloval sis ho: vždyť si ho stvořil z Lásky a z Lásky jsi mu dal bytí schopné okusit tvé věčné dobro.“
Sv. Jan Zlatoústý: „Jaká je to tedy bytost, která byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, která má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe i země a moře a celé stvoření: jeho spáse přisuzoval Bůh takovou důležitost, že pro něj neušetřil ani svého jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všechny prostředky, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil si ho po své pravici.“