V dnešním druhém čtení mě zaujalo prohlášení sv. Pavla. Pavol charakterizuje křesťany jako „posvěcené v Kristu Ježíši, povolané do stavu svatých,… kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista.“ My se často vyznáváme z toho, že jsme brali jméno Boží nadarmo, a je to skutečně hřích, když ho vyslovujeme bez úcty, po případě v hněvu. Ale z druhé strany platí, že my „můžeme a dokonce máme Boha ustavičně vzývat“, tedy volat do svého života. Jedině tak se uchráníme roztržitosti a také špatných myšlenek a z nich pocházejících pokušení.
V praxi to znamená: „chodit v Boží přítomnosti“. Toto „chození“ není vlastně nic jiného, než snaha, aby modlitba přesáhla vyhrazena doby a vyústila do celého dne. Pokud jsme zvyklý věnovat se vnitřní modlitbě, děje se tak spontánně. Na počátku svého duchovního života se však musíme vycvičit ve vědomí Boží přítomnosti. V Karmelitánských klášterech v noviciátu se toto cvičení zdůrazňuje praktický tím, že jeden z nich má funkci „zvonaře“. Tento má úkol občas zazvonit a tak připomenout ostatním přítomnost Pána. Pro moderního člověka by se například mohlo takovou výzvou ke vzpomínce na Boha stát každé zazvonění jeho mobilu. Proč namísto stresu a klení neřekneme: „Chvála Kristu!“
I takovýmto jednoduchým cvičením je možné se propracovat k stálému vědomí přítomnosti Boží až natolik, jak potvrzuje s humorem sv. Terezie z Avily, „že se ho už nemůžeme zbavit, i kdybychom to chtěli“. V „Cestě dokonalosti“ čteme: „..uvědomte si, že stojí za to všechny námahy, které na to vynaložíte, protože nic se člověk nenaučí bez námahy. Pokud se budete upřímně snažit, jsem si jistá, že Boží pomoc nedá na sebe čekat, a dosáhnete to za jediný rok nebo i za půl. Jak velký zisk za tak krátkou dobu! Tím položíte velmi pevný základ, a pokud bude Pán chtít, pozdvihne vás k velkým věcem a to tím spíše, že jste již k tomu disponovány, protože jste stále s Ním. Kéž nám dá jeho velebnost, abychom nikdy neztráceli vědomí, že je v nás přítomen!“ (29,8) „Pán nás nikdy nenechá tak samých, aby nám nepřišel dělat společnost, jen když ho o to pokorně žádáme.“ (26,2)
Kdo se chce věnovat modlitbě, musí tedy učinit pevné rozhodnutí, že během dne bude často pozvedat svého ducha a především své srdce k Bohu. Pokud zanedbáme tento požadavek a nerozvážně dovolíme svým myšlenkám a citům zalézt tam, kam chtějí, brzy se přesvědčíme, že se velmi těžko soustředíme na modlitbu. Co jsme ráno s velkou námahou v modlitbě docílili, to během dne ztratíme a ztratíme i půdu pro další chvilky modlitby.
Modlitba není oázou v nekonečné poušti, není příležitostnou hodinkou intenzivního spojení s Bohem uprostřed dne plného starostí a rozptýlení. Tyto obrazy by snad byly výstižné, kdyby modlitba byla jen záležitostí intelektu. Modlitba však je záležitostí srdce: má souvislost s láskou a lásce nelze přesně vymezit vyhraněnou dobu. Při intenzivním studiu můžeme např. po hodině vypnout a úplně pustit z hlavy, co jsme studovali. Pokud však jde o modlitbu, nemůžeme říci: teď budu hodinu milovat Boha a pak budu pokračovat ve svém životě a práci jako předtím. Láska se nedá uzavřít do závorek. Kdo to takto dělá, může si být jistý, že neví, co je to láska.
„Modleme se buď ustavičně nebo nikdy“, můžeme někdy slyšet a v těchto slovech je kus pravdy. Proto musí mimo dobu modlitby ve vlastním smyslu existovat možnost žít všední život v přítomnosti Boží. Když je někdo zamilovaný, spějí jeho myšlenky spontánně k tomu, koho miluje. Toto platí také o lásce k Bohu, nebo by tomu alespoň tak mělo být. Je tu však rozdíl. Pokud jde o lásku k člověku, je objekt lásky často nepřítomen, a proto myšlenky a city milujícího nedostihují realitu, ale více méně se mohou vznášet v růžových oblacích. A i když je tu milovaná osoba fyzický, nemusí zde být duchem. Můj předmět lásky je rozptýlen a je duchem nepřítomný. Bůh je naopak přítomen stále a nikdy není rozptýlen. Každým okamžikem, ve dne i v noci, lze s ním navázat společenství lásky.
Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak si během dne udržet vědomí Boží přítomnosti, jsou tak zvané střelné modlitby, či modlitební povzdechy. Mají velmi starou tradici a mnoho světců je doporučuje. Podmínkou, aby nám tento způsob skutečně pomohl v naší snaze putovat v Boží přítomnosti, však je, abychom modlitby nevysílali ke vzdálenému Bohu, ale k Tomu, který je nám blíž než my sami sebe. Vždyť v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme. On je Ten Velký Milující, který slyší i nejslabší šepot, zaznamenává sebe menší záchvěvy našeho srdce. Často se obracet k Bohu v takovém modlitebním povzdechu je jako v Bohu dýchat.
Jeden z nejoblíbenějších modlitebních vzdechů otců pouště byl verš: „Bože, pospěš mi na pomoc. Slyš mé volání.“ (Ž 70,1) Krásná je také Ježíšova modlitba, často užívána v Pravoslavné církve: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným.“ Nemusíme se ale vždy utíkat k nějaké pevně formulované modlitbě. City ve svém nejhlubším nitru můžeme vyjádřit i spontánními slovy. Někdy však naše nitro zeje prázdnotou, a tehdy s radostí sáhneme k citátům z liturgie anebo použijeme slova některého z Božích přátel, které nám pomohou vyjádřit nebo alespoň probudit naši lásku.
Výhodou chození v Boží přítomnosti (chození s Bohem) je, že nepotřebujeme nějaký časový rozvrh. Kdykoliv a kdekoliv můžeme pozvednout své srdce k Bohu, vyslat k Němu několik slov. Myslím si, že pro dnešního člověka je nejvhodnější, udělat ze všech svých myšlenek modlitbu. Myslet zbožně, to znamená spolu s Bohem. Sv. Benedikt dokonce radí „myšlenky zlého ďábla, hned při jejich vzniku, rozbít o Krista“. V praxi to znamená: v pokušení neskrývat ani nezamlčovat své špatné myšlenky před obličejem Boha, ale uvrhnout je na něj. Nejpřirozenější je vyslovování myšlenek a pocitů, které v nás vznikají spontánně ať už při práci nebo při odpočinku přímo před Bohem. Udělat ze všech svých myšlenek modlitbu. Jedině tak se zbavíme roztržitosti i špatných myšlenek. Boha máme milovat i celou myslí a to znamená, stále na něj myslet, všechny myšlenky k němu směřovat. Nemyslet monologicky, ale dialogicky, v modlitbě.
Pokud se pustíme do pro nás neobvyklého způsobu modlitby, ne však neobvyklého pro Písmo Svaté, učiníme s ním podobnou zkušenost, jako když člověk poctivě vysloví svůj hněv, své úzkosti atd.. Už ve vyslovení se ukáže velké ulehčení a někdy dokonce i řešení. Tím více bude možné nalézt ve vyslovení před Bohem, Zachráncem a Spasitelem pomoc a uzdravení. Tam, kde mu poctivě složím svoji slabost, může vtrhnout jeho milost. Tam, kde svou slabost před ním skrývám, není uzdravení možné. Otcové říkávali: „Vzpomínka (myšlenka) na Boha nechť je pro tebe důležitější než dýchání.“